SPARTAN RACE LIBEREC 2014: Krátký report a pár fotek ze závodu

Tak konečně - po spoustě řečí a příprav (ehm...spíše "příprav", náš tým toho asi nějakému spešl tréninku zrovna moc nedal :D) vám konečně mohu napsat nějaký ten report a jako důkaz přidat pár fotek dosvědčující, že jsem se toho včera fakt zúčastnila. A dokonce i proběhla cílovou rovinkou. Živá. Zdravá. Skopojená. Nadšená :)

Nebyla to má první zkušenost na závodě Spartan Race, ale řekla bych, že o to zajímavější to pro mě bylo. Mohla jsem srovnávat, vzpomínat co mi loni šlo a nešlo a co se mi naopak povedlo letos. A vzpomínali jsme dva...čímž jsme řekla bych celý víkend dost děsili zbylé dva členy našeho týmu, kteří letos běželi poprvé. Jooo, vzpomínám si na tu nervozitu před mým prvním Spartan Racem. Včera už to bylo mnohem víc v pohodě. To jsem věděla, co mě čeká a šla si to vyloženě užít. Na startu mi ani nedocházelo, že by mě měla čekat nějaká výzva. Ale přesto to výzva byla. Pořád je to přecejen Spartan...ne žádná víkendová procházka pro horách :)

Blbinky před startem aneb když přijedete s dostatečným předstihem
a hrajete si na víteze ještě před začátkem závodu :D

Svého prvního Spartan Race závodu jsem se účasnila loni v září v Bořeticích - a to ve stejné úrovni, tedy v té základní Sprint. Už tehdy jsem věděla, že chci jet na další. Bez debat :) Ačkoliv jsem loni nejela sama, bohužel to vyšlo tak, že jsme běželi
v různých vlnách. Takže jsem si tehdy tolik neužila toho týmového ducha na trati. Teď to bylo jiné. Dali jsme do kupy tým čtyř lidí a nazvali se "Zelení krokodýli"  (název vznikl čirou náhodou a hned se uchytil :D). Hned to dalo závodu jiný rozměr.
V týmu se to běží úplně jinak a ačkoliv jsem někdy měla chuť utíkat střemhlav k cíli, tak jsem držela se svým týmem...většinou...však oni ví a chápou :D Navzájem jsme si pomáhali, společně jsme dělali angličáky, i když je za trest dostal třeba jen jeden. Když týmově, tak ve všech ohledech! A společně jsme nakonec doběhli i do cíle :)

Trať měla letos v Liberci tuším okolo 6,8km...překážek okolo 15 kousků. Čekali na nás ty klasické sparťanské, ale pro mě
i pár novinek. Na trati je vždy spousta překážek, které jsou spíše přirozenou součástí terénu a ve většině v případů je člověk zdolá bez problémů a trestných angličáků - přeskočení kupy slámy, přelezení zdi, průchod jakýmsi kanálem, podlézání zdi nebo brodění bahnem - do kterého jsem mimochodem na začátku trati slušně zapadla a myslela jsem, že už tam snad zůstanu napospas divé zvěři :D Naštěstí jsem bylo vysvobozena a mohla tak vesele a zabláceně běžet dál.

Mimo klasické překážky v terénu se na závodě objevili samozřejmě i překážky, které již vyžadují určité schopnosti - například přelézt šikmou stěnu, vyšplhat se do kopce s pomocí lana, ručkování, plazení se pod ostnatým drátem, tahání kýble plného kamení, vytáhnutí lanem k vrchu pytel naplnění nějakým závažím (upřímně nevím, kolik tam holky měly, ale přišlo mi to děsně lehoučké), šplh na laně nebo hod oštěpem.

čistí na stratu vs. zablácení těsně před cílem

A teď přichází prostor na chlubení se. Má největší radost a euforie na závodě - vyšplhala jsem se na tom proklatém laně
až nahoru, fakt že jo!!! Takže žádné trestné angličáky zde, zato pořádná dávka nevěřícné radosti. Když jde o překážky, tady mě ani ve snu nenapadlo, že bych to zvládla. V Bořeticích jsem z něj spadla po sotva prvním pokusu se někam poposunout. Tentokrát jsem na to lano vyskočila, zjistila, že po uzlech se dá dostat kousek výš. Pak už byl další uzel daleko a tak jsem se zkusila přitáhnout a použít nohy. A helemese, ono to šlo! Pak nastala krizovka asi uprostřed, kdy jsem měla pocit, že mi došly všechny síly a že už se nepřitáhnu ani o píď. V tu chvíli na mě začali všichni křičet, ať lezu a nevzdávám se. No nechtělo se mi, ale bojovala jsem teda dál :D Další kousek nahoru a zvonek už byl nadosah. Ovšem další úbytek sil. To už jsem zase přemýšlela nad tím to zabalit. Ale pak na mě začal řvát i forograf, co seděl nahoře nademnou. Asi 5x jsem se snažila dosáhnout na ten zatracený zvonek a chybělo mi tak 5cm. No nic, musela jsem se ještě kousíček přitáhnout. Tak jsem to
z posledních sil zkusila a huráá, vyšlo to!

No nebudu kecat, minimálně 5x jsem to chtěla vzdát a kdyby na mě tolik lidí neřvalo a nepodporovalo mě, tak tam asi nevylezu. Tohle je opravdu má část závodu, na kterou jsem opravdu hrdá, protože jsem ani nečekala, že jsem toho schopná :) Ta síla ve mě prostě byla, jen jsem se musela přestat bát ji použít! A ještě dneska ráno jsem teda řádně cítila bicepsy. Ačkoliv bicepsy asi nejsou zrovna primární sval u šplhu, tak jestli neboleli z tohohle, tak nevím z čeho:D

hlavně si to tam pěkně nakráčet...like a BOSS :D

Takže cíl splněn, překonala jsem sama sebe, alespoň v něčem :) Co jsem nezvládla bylo ručkování. Hned po šplhu? Are you kidding me?? Euforie rázem vyprchala. Tož věřila jsem si, ale nějak blbě jsem vyskočila nahoru a sklouzla na zem, sotva jsem se se stačila chytit i druhou rukou. No pěkně jsem tam sebou plácla na zadek, až na mě všichni vyděšeně koukali. Asi by mi dali druhý pokus, jelikož jsem pořádně ani nezačala, ale i tak jsem si raději šla dát svých prvních třicet.

klouzačka před cílem, aneb perfektní způsob, jak umýt všechny spartany těsně před cílem

Pak bylo ještě pár překážek, klouzačka do vody, která byla teda pěkným ledovým šokem a před cílem klasika, místo které by asi mohli dát rovnou ty angličáky všem - hod oštěpem. Ten můj mířil přesně...přesně do země, kam přistál sotva dva metry ode mě. Tak jsem si to odangličákovala za sebe. A pak ještě pár angličáků s ostatními z týmu a pak už společně hurá do cíle, kde jsem si přebrala medaili a tričko od holek, které znám z Ostravy a se kterými pojedu na další závod. Takže paráda
a podpora i v cíli! :)

Zamyšleně s úsměvem na rtu - letos navíc dávali i čelenky se startovním číslem! To loni nebylo.
A ačkoliv na čelenky vůbec nejsem, tahle se mi líbila a měla jsem ji na sobě celou dobu :)

Závod jsem si rozhodně užila. Ta atmosféra je tam prostě skvělá. Nejenom mezi lidmi, které znáte, ale i s ostatními na trati. Společně si pomůžete, smějete, občas prohodíte nějakou tu vtipnou hlášku. A vůbec nezáleží na tom, že se neznáte nebo že běžíte za jiný tým :)

Poděkování určitě patří i našemu skvělému fotografovi, díky kterému máme spoustu super fotek už teď. Určitě přibude ještě spousta dalších oficiálních, ale na ty si ještě budeme muset počkat (upřímně doufám, že mě ten chlápek u toho šplhu na laně aspoň dobře vyfotil, když už tam na mě z vrchu tolik řval :D). Jel s námi totiž ještě přítel od kamarádky, který se letos neúčastnil. Ovšem po tom, co viděl letos, tak říkal, že příště už jede s námi. No kdo by odolal žejo? :) A kamarádka říkala,
že odteď bude pořádně trénovat. A shybovat každý den. To na ní budu muset ještě nějak dohlídnout :D Každopádně každý
z nás si odnesl nějakou motivaci pro příště :)

Ta nejlepší parťačka už od základky :)

Ještě by stálo za to malé srovnání s Bořeticemi. V Liberci mi to přišlo krapet náročnější a asi i zajímavější. Rozhodně byl náročnější terén. Neustále z kopce dokopce, neustálé prolézání lesních kopců, strmě nahoru, strmě dolů..žádná sranda. Nožky i zadek to cítí ještě dneska :D V Bořeticích to bylo jednou nahoru do kopce a pak už zase jenom dolů, takže vcelku pohodička. Ačkoliv mi včera přišlo, že to trvalo déle a navíc jsme občas čekali i na zbytek týmu, tak čas jsme ve výsledku měli lepší než loni. Sice asi jen o 2-3minutky, ale i tak. Všichni jsme doběhli v čase cca 1 hodina 19minut. Což sice není ta hodina, do které jsme to chtěli stihnout...ale i tak dobrý :D Zase je fakt, že v Liberci jsme nikde u překážek nemuseli čekat a šli rovnou na to. Asi i výhoda toho startovat už v 10 a ne až v odpoledních hodinách :)

Zaslouženě po závodě - chutnal naprosto FANTASTICKY!

Po závodě zasloužená odměna v podobě burgeru, který byl prostě parádní a ani trochu ošizený. Pořádný kus masa jako si zaslouží každý pořádný Sparťan :) Ono celý víkend už od pátku se vlastně nesl ve víru řádného regenerování a doplňování zásob na neděli a poté zase doplňování zásob po závodě :D V pátek na cestu arašídové cookies, na první večeři v Praze domácí pizza a vínko, na sobotní snídani palačinky, oběd v podobě bufetu v asijské restauraci (aneb "eat all you can" - so I ate everything :D) na večeři grilovačka s pivem. V neděli na snídani celkem slušně "jen" míchaná vajíčka, po závodě burger, nanuk, ve vlaku pak sushi (a bylo bezvadné!), večer a dnes ještě doplnění cukrů (a asi i tuků) čokoládou. Ehm..a teď tady ten fitness/healthy food blog asi můžu jít zavřít žejo :D

Ale ne lidi, i já jsem jenom člověk. I já mám ráda i jiné věci než jen papriku. A i já si je dám. Zvlášť při těchto příležitostech. Protože vím, že se svět nezboří a mé tělo si s tím poradí ;)

Jo! A ta trička se jim letos taky povedla! Děsně se mi líbí a nosím ho teď pořád. A medaile mají taky větší než loni, což je jedině plus! A bylo to prostě všechno bezvadné :) V červenci se těším konečně i na další úroveň SUPER - 13 a více kilometrů, to teprv bude žůžo. Tentokrát s jiným týmem, takže potkám i spustu nových lidí. A jestli přežijem, tak možná následně i ten nejhorší BEAST. Když už, tak pořádně. Sprint jsem otestovala, tak je třeba se posunout někam dál a překonávat i nadále své limity :)

PS: Omlouvám se za slovo "krátký" v nadpise...holt to nějak nevyšlo :D

PS2: Jestli přibudou i nějaké oficiální fotky ze závodu, tak vám časem na ukázku přidám i pár z nich ;)