SPARTAN RACE SUPER 2014 (Valčianská Dolina) - druhý krůček k Trifectě

Vždycky jsem nechápala, jak si většina lidí stěžovala, že absolutně nestíhá, je pracovně vytížená a nemá čas na nic. Já si přece vždycky čas uměla udělat na cokoliv, tak proč by to nezvládli jiní? Inu, musím uznat, někdy je i pro mě čas silně nedostatkovým zbožím :) A proto report ze sobotního závodu Spartan Race píšu až dnes a to ještě můžu být ráda, že na to tu chvilku mám a že se mi dokonce i chce (po 4 dnech v práci jsem víc mrtvá než po 3 hodinách na trati v sobotu :D)

Kdo mě tak nějak sleduje aspoň nějakou dobu nebo sleduje i dění jinde, tak snad již ví, co závod Spartan Race obnáší. Pro neznalce bude jednoduše stačit, že to rozhodně není je nějaký lehoučký běh přes kopeček za rohem, nýbrž ve většině případech (a sobota to jen potvrdila) skoro až vysokohorská turistika s během mezi kopci, občasným přebroděním řeky, plazením se v blátě, taháním pytlů na zádech či šplháním
po laně. Prostě takový ten zábavný překážkový běh, co jsme si jako děti užívali třeba ve školce v přírodě.
Jenom tohle už je krapánek vyšší level :D

V sobotu jsem se zúčastnila druhé, a tedy střední, úrovně tohoto závodu - Spartan Race SUPER o délce 13+km a zhruba 20 překážkách. Po dvou zkušenostech se SPRINTEM (5+km a 15 překážek) jsem se opravdu těšila, jelikož SPRINT jaksik nenaplňoval mé očekávání oné pořádné výzvy
a překonání sebe sama na trati. Navíc už jsem chtěla konečně i modrou medaili! :)

Ale vezmeme to pěkně od začátku :) Když se sobota blížila, tak jsem nepociťovala žádné zvláštní pocity - nervozitu, strach a podobně. Pořádně vyklepaná jsem byla snad jen loni před první sprintem. Teď to bylo prostě tak, že v pátek jsem přijela večer z práce a řekla jsem si "OK, tak zítra to nějak odběhnu." :D  Nutno dodat, že trénink jsem taky předem nijak nepřitvrzovala - což při mém zatížení snad už ani nejde. I když bych ráda, tak snad se mi to nějak povede do budoucna :)

 

 

Po cestě na místo - a po tom, co jsme viděli všechny ty krásné "kopečky" a "říčky" v okolí - jsme začali být mírně nervóznější a nemohli se dočkat, až budeme na stejných místech sedět cestou zpět domů s medailí na krku. Bohužel tu část mezi tím prostě přeskočit nešlo, takže jsme se chtě nechtě museli vydat na start :) Na nervozitě nám pak přidali ještě okolní spraťani.  

 

"My to běželi 4 hodiny." 

"Po cestě jsme se ztratili a asi hodinu bloudili." 

"Vidíte ten kopec? Tak do takového polezete tak 6x."

"Trať je extrémně náročná, dávejte si pozor."

 

No nebudu kecat, že nás nenapadlo to po výběhu ze startu otočit opačným směrem. Ale to bychom nebyli Sparťani, ti se jen tak něčeho nezaleknou! A tak jsme vystartovali ve 14:00 v poslední vybíhající vlně sparťanů. Překvapivě jsme neběželi rovnou do kopce, ale aby to bylo zajímavější, tak jsme si hned na začátku přebrodili řeku. A až pak nás čekal ten neskutečně prudký kopec. Neskutečně prudký? Omyl, tenhle ještě nebyl zdaleka ten nejhorší. Nahoře nás čekala překážka v podobě ručkování, které jsem zde poprvé ze tří závodů úspěšně zvládla! YES! První cíl splněn a hurá dál :)

Rozmístění dalších překážek už mi krapet splývá, ale někde v začátcích nás ještě čekalo přeskakování slámy, přelézání zdi, vytáhnutí těžkého pytle...a pak to byly zase jenom kopce a kopce. Ty opravdu tvořily asi ty největší překážky na tomto závodě a užili jsme si jich nadmíru. Ale co víc. Člověk si vyzkoušel všechny možné způsoby, jak kopce zdolávat - první se ho snažíte vyběhnou. Pak to vzdáte a prostě jdete. Pak je už kopec tak prudký, že lezete po čtyřech.Přitahujete se o kořínky stromů. Z kopce pak poskakujtete lehce dolů nebo se raději rovnou kloužete po zadku, protože to opět jinak nejde. Za zatáčkou pak stejně prudký kopec zdoláváte bokem, takže lezete po čtyřech prakticky do strany.
A za dalším údolíčkem vám dají na záda pytel kamení a pro změnu se taháte nahoru s ním.

 

No myslím, že předchozí odstavec vcelku vystihl členitost terénu. Chvilky, kde byla rovinka byly příjemným vysvobozením a ani mi nevadilo,
že jsem běžela, protože jsem vždy příjemně protáhla nohy. Pravda ostatní na mě občas koukali jako na blázna, že mám stále sílu běžet :D Ale další část běžela s úsměvem také :)

Spousta lidí měla na trase problémy s křečemi nebo prostě tak náročný terén nezvládali. Mě se naštěstí nic takového nestalo a ani jednou jsem nezastavila. To byl můj cíl. Prostě jen hledět pod nohy, šlapat nahoru a nezastavovat. Protože pak bych už se nemusela rozejít. Na trase se náš tým celkem rozdělil a já pak většinu běžela/šla/plazila se sama. Takže jsem si v hlavě neustále přemítala různé věci. Hlavně teda jak ten závod popíšu vám :D Asi po třetím kopci se vyplavila vlna endorfinů a cítila jsem se naprosto báječně a dostala nápad, že Spartan SUPER si letos musím zaběhnout ještě jednou i v Česku v Bořeticích. Protože mě vážně neskutečně začalo zajímat, jak jej pojmou tam, kde terén není zdaleka tak členitý. Po dalším kopci už jsem myslela, že brzy odpadnu, ale krátká krize byla rychle zažehnána a já jela stejným tempem dál :) Upřímně jsem děkovala sama sobě, že jsem se večer předtím tak nacpala a předzásobila své tělo energií :D

Překážky byly občasným příjemným zpestřením mezi náročným stoupáním a sbíháním kopců. Objevovala se tam taková klasika, jako přelezení sítě z lana, přeskákání pneumatik, přetočení pneumatik, podlézání stěny, tahání železa za sebou... Nejvíce překážek pak bylo umístěno až těsně před cílem (asi se dobrovolníkům nechtělo zalézat nahoru do kopců, ani se jim nedivím :D). Jo a to bych ještě zapomněla, že největší sranda byla, když asi v půlce trati začalo parádně hřmít a pršet. Naštěstí z toho nebylo nic velkého a sprchlo jen tak lehce. Brodit se tímto terénem v bouřce, to by byla teprv výzva!

 

Každopádně abych se vrátila ke mně :) Šla jsem, běžela jsem, plazila jsem se v krásném bahýnku pod ostnáčem, ale nezastavovala jsem. Mým cílem bylo vždy předběhnout ty předemnou. A že tam pořád někdo byl :) Už jsem si říkala, že není možné, aby to pořád byli lidi, ze stejného startu. A taky že pak asi ani nebyli a já už předbíhala i ty, co startovali 30-60 minut předemnou. Svěže a s úsměvem na tváři, jak i asi 3x někdo na trati konstatoval. No jak jinak :D

Před samotným finishem jsem si však dala ještě 60 angličáků - 30 za oštěp, který je pro mě stále záhadou a neproveditelným úkonem.
A dalších 30 za nevyšplhání na lano. V Liberci se mi to sice povedlo, ale zde již vážně docházely síly, děsně to klouzalo a navíc jsem si na překážce před tím krapet narazila ruku. Takže posledních 30 angličáků, pěkně zvesela a pak už hurá přeskokem přes doutnající ohýnek
do cíle pro medaili. 

 

 

 

Výsledný čas? Velmi překvapivých 3hod 6minut :) Se skvělým pocitem a modrou medailí na krku. A s maximálním nadšením i poté doma, kdy jsem ve výsledcích zjistila, že jsem skončila 24 ze všech asi 400 žen. Jo, můžu říct, že tato úroveň mi sedla a bavila mě mnohem více než jednodušší sprint :) I přes náročný terén jsem si to užila a v cíli jsme se všichni s nadšením rozhodli, že letos ještě 100% spácháme i tu největší zabijárnu - a to třetí úroveň BEAST o délce 20+km. Taktéž na Slovensku. V obdobném terénu, takže to bude asi vcelku sranda. Takových 6-8hodin na trati? No to bude teprv výzva. Tak snad mě alespoň to konečně pořádně zničí!

V září si tedy zajedu letos snad i pro třetí, zelenou medaili a pokud to vyjde, tak si rovnou vyzvednu i vytouženou Trifectu - tedy medaili
za splnění všech tří úrovní. A splním si tak jeden z mých cílů pro rok 2014 :) Sezónu pak zakončím pravděpodobně ještě na konci září v Bořeticích, kde jsem loni běžela SPRINT a letos bych si tam chtěla zkusit i SUPER, tedy střední úroveň :)

Jo, Spartan Race mě chytl, baví mě to, protože takový typ zátěže člověk jen tak nezažije. Navíc ta atmosféra, ty zážitky a všechno kolem...prostě to za to stojí :) Pokud ještě někdo váhá, tak mu radím, ať do toho jde! Možná to zní děsivě, ale minimálně tu nejjedodušší verzi zvládne určitě každý! ;)

PS: Za fotky děkuji našim skvělým fotografkám! ;)