BRAIN OVER BINGE: Kniha, která vám pomůže zbavit se záchvatového přejídání jednou pro vždy

O záchvatovém přejídání jsem vám již psala. V poslední době víc než dřív.
A po všech vašich reakcích jsem si řekla, že je to téma, kterému bych se měla věnovat o to intenzivněji. Nejsem jediná, která si tímto problémem prošla (nebo prochází...) a chci pomoci i ostatním se s tímto poprat. Neříkám, že zvládnu pomoci všem. Ale pokud alespoň jednomu člověku, tak už to bude úspěch :) Vždy jsem si říkala, že však musím nejdřív pomoci sama sobě, než budu radit ostatním. Proto jsem příliš nemohla reagovat na ty spousty mailů a dotazů, které mi na toto téma chodily. Ano, mohla jsem dát pár obecných rad, které mi v minulosti trochu pomohly. Ale nemohla jsem radit, jak se toho zbavit úplně. Neříkám, že teď jsem vyléčená, to si po těch pár týdnech úspěchu zatím nemohu dovolit. Ale zároveň už nechci čekat další měsíce, po kterých bych si byla třeba 100% jistá, že už se to nevrátí. Minimálně se s vámi tedy mohu podělit o to, co jsem se dověděla v knize, která se tomuto tématu věnuje - Brain over Binge. Již po přečtení prvních pár stran jsem věděla, že tohle je ten správný způsob jak se toho zpropadeného problému zbavit. Všechno, co tam bylo psáno už jsem vlastně teoreticky věděla. Jen jsem si to nedokázala dát takhle komplexně dohromady a pochopit všechny souvislosti. Teď už je chápu. A s tím, co vím mám pocit, že už bych se ani nedokázala přejíst v takovém rozměru, jako tomu bylo dřív. Protože teď už prostě vím, že k tomu nemám důvod. Už se nemůžu vymlouvat na nejrůznější příčiny, které mě k tomu vedly. Když za to ve výsledku mohla "jenom" taková blbost...


Kniha je opravdu nabytá informacemi a rozhodně ji doporučuji přečíst každému, kdo má s přejídáním problém. Jelikož jsem však české vydání neobjevila a ne každý by ji zvládl přečíst v angličtině, pokusím se vám základ co nejvíce přiblížit v tomto článku :)

Knihu napsala žena, která si záchvatovým přejídáním sama prošla - a to po dobu dlouhých šesti let. Až díky této knize jsem si navíc uvědomila, že taková bulimie, jakožto porucha příjmu potravy, nemusí být vždy nutně spojená pouze s následným zvracením po konzumaci velkého množství jídla. Tato žena byla diagnostikována jako bulimička, ačkoliv nikdy po svých záchvatech přejídání nezvracela. Své přejídání však kompenzovala jinak - dlouhými hodinami cvičení a omezováním jídla
v následujících dnech. Já se své přejídací dny snažila kompenzovat podobně, ačkoliv ne v takové míře. A to, že bych tímpádem taktéž mohla spadat do té hrůzné kategorie bulimie mě opravdu dostalo. A o to víc motivovalo se k tomu již nikdy nevrátit...

PSYCHICKÉ PROBLÉMY JAKO DŮVOD K PŘEJÍDÁNÍ?
Všude se setkáváme s tím, že k přejídání vede nějaký psychický problém. Něco, co nás vevnitř užírá a podvědomě nás to navádí své problémy kompenzovat jídlem. Já si to vždy taky myslela. Vždy jsem také radila všem ostatním, aby skutečný problém hledali v psychice. Svůj názor jsem však již změnila a důvod hned vysvětlím.

To, že se přejídání u mě už stalo spíše jakýmsi zvykem, jsem psala již dřív. Někdo si navykne dát si po obědě dezert, někdo spořádat jednou týdně neskutečnou hromadu jídla, která by mu jindy vystačila třeba na pět dní. Občas mé přejídání způsobil pocit osamělosti nebo špatná nálada. Ale pak se objevilo i ve dny, kdy jsem se cítila naprosto v pohodě. Dlouho jsem přemýšlela, co je ten problém, který přejídání vyvolává. Bádala jsem nad tím, co ve svém životě změnit, abych přejídání odeznělo. Přitom nikdy vlastně o žádný problém nešlo - šlo pouze o nutkání se přejíst, které bylo (a stále trochu je) v mém mozku zakódováno. Naprosto neovlivňované běžnými problémy, které ve svém životě řeší každý z nás.


SIGNÁLY MOZKU JAKO SKUTEČNÝ DŮVOD K PŘEJÍDÁNÍ
V knize je vysvětleno, že náš mozek můžeme pomyslně rozdělit na dvě části - na ten lidský, kdy přemýšlíme nad svým chováním vědomě a racionálně. A pak na tzv. zvířecí, kdy jednáme na základně instinktů a impulzů. A právě ten druhý -
tzv. zvířecí mozek - spouští naše nutkání k přejídání. V tu chvíli jsme ovládáni impulzy a instinkty. Nedokážeme myslet na nic jiného, stejně jako hladová zvířata, která vidí kořist a vidinu jídla. Na rozdíl od zvířat však máme právě i tu lidskou část, kterou můžeme ovlivnit, jak se v takovou chvíli zachováme.

Proto může většina z nás mít pocit (stejně jako jsem jej mívala já), že uvnitř něj žijí dvě osoby - jedna, která ví, že přejídání je špatné, nechce to dělat a má své cíle, jejichž dosažení přejídání brzdí (tedy JÁ - to je ta lidská, racionální, část). A druhá, která nedokáže odolat pokušení a jediné, na co v danou chvíli myslí, je sníst neuvěřitelné množství jídla (tedy TO - zvířecí, impulzivní, část). JÁ si nechci ničit zdraví a chci mít pěknou postavu, zatímco TO chce jen jídlo. A touží po něm opravdu hodně.

POSTUPNÁ CESTA K PRAVIDELNÝM ZÁCHVATŮM PŘEJÍDÁNÍ
Jak se vlastně tento problém může postupně vyvinout? V 90%  rozhodně není důvodem nějaký pocit nenaplněnosti, nízkého sebevědomí, depresí nebo jiný potlačovaný problém v životě. Ve většině případů - a sedí to i jak u mě, tak i u většiny z vás - za to může dřívější striktní omezování stravy. Teď si sáhněte do svědomí - kdo z vás vyzkoušel striktní diety, omezoval jídlo s vidinou krásnější postavy nebo se dokonce dostal až k anorexii? A kdo z vás následkem toho spadl do víru záchvatového přejídání?

Vysvětlím, jak jsem si tento návyk vypěstovala já osobě. V prvopočátku to totiž vůbec nebyl následek diety.
Ale i k tomu poté došlo...

Zhruba někdy v 15-16letech jsem zažívala takovou svou první lásku. Můj první delší vztah, pokud se to tak v tomto věku dá nazvat :) Jelikož jsme ale bydleli každý v jiném městě, nemohli jsme spolu trávit dostatek času každý den. Viděli jsme se tedy zhruba 2-3x týdně, ale za to jsme spolu byli opravdu celé odpoledne až do večera. Ani nevím proč, ale když jsme byli spolu, tak jsem prakticky nikdy celou tuto dobu nejedla (cca 10hodin). No a pak jsem samozřejmě přijela hladová jak vlk
a snědla jsem na co jsem přišla. Časem už jsem se na ty hory jídla začínala těšit předem a už po cestě domů si plánovala, co si všechno dám. Mé tělo bylo vyhladovělé. A má impulzivní část mozku vyvolávala signály k tomu, abych co nejdříve doplnila energii. Tyto chvíle se tedy opakovaly po dobu několika měsíců. S přítelem jsme se pak rozešli, ale občasné přejídání zůstalo a já postupně nabírala stále více a více na váze. A tak jsem se po dalších několika měsících pustila do hubnutí. Pár týdnů to šlo skvěle, ale jídlo jsem začala omezovat až moc drasticky a přišlo to zase - neskutečný hlad a touha ho ukojit. Přejedla jsem se jednou. Pak za dva týdny znova. A pak už se to vezlo třeba každý týden i několikrát. Aniž bych to věděla, tak jsem si vytvořila v mozku návyk, který přetrval po mnoho dalších let.



JAK VZNIKÁ NÁVYK K PŘEJÍDÁNÍ
Když vás chytne nutkání se přejíst, tak máte 2 volby - buď poslechnete své instinkty nebo se budete řídit svým racionálním rozhodnutím. V té chvíli se těžko rozhoduje, protože instinkty jsou vysílány opravdu silně. Mozek ví, že jste kdysi hladověli a bere to jako ochranu k přežití. Chce, abyste do sebe dostali jídlo co nejdřív, a proto v danou chvíli ani nedokážete myslet na nic jiného. Poprvé neodoláte, protože máte třeba za sebou opravdu dlouhodobě omezování stravy a tělo se opravdu brání, aby přežilo. Nehledě na to, že u náctiletých je část mozku, která tohle ovlivňuje, mnohem silnější a pracuje více, než u straších lidí! Proto jsou poruchy příjmu potravy tak rozšířené zejména u mladých holek.

Pokud po přejezení zpanikaříte a začnete opět omezovat jídlo a přehánět to s cvičením, celý proces se postupně opakuje. Další volání mozku o jídlo, další přejezení. Postupně tak posilujete impulzivní reakce mozku oproti vlastním racionálním rozhodnutím. Pokud se cyklus opakuje, tak se situace mírně mění - už nemusí jít o silné a impulzivní volání hladovějícího těla
o jídlo. Postupně se z přejídání stane zvyk. A ze zvyku závislost - stejně jako každá jiná. Takže ačkoliv v prvopočátku mohlo být přejezení způsobeno nedostatkem živin, neznamená to, že jakmile budete jíst dostatečně a vyváženě, tak přejídání zmizí. V tu chvíli už totiž máte v mozku zakódovaný návyk a nutkání se přejíst se mohou objevit již prakticky kdykoliv - stejně jako kuřák může mít nutkání si zapálit nebo alkoholik se napít.

Ono takové návyky nemusí být vždy špatné. Vemte to tak, že třeba začnete pravidelně cvičit a tělo si na to zvykne. Když si dáte delší pauzu, bude vám to chybět a budeme mít nutkání jít cvičit. Mozek si vytvořil návyk. Jakmile přestanete cvičit na několik týdnů či měsíců (ať už kvůli zranění, nemoci nebo jiného důvodu), tak návyk poleví a cvičení vám chybět přestane. A stejně tak musíte přemýšlet nad přejídáním. Přejídáte se jenom proto, že reagujete na nutkání se přejíst. Jakmile přestanete jednat a reagovat na tuto touhu, tak mozek přestane tato nutkání vysílat.

TAK JAK SE TEDY TOHO ZBAVIT??
Důležité je jedno - uvědomit si to, co jsem tu již napsala. Vaše přejídání nevyvolává žádný psychický problém (ve většině případů). Ani ho nemusí vyvolat to, že jste si nestihli dnes dát svačinu. Nebo že jste ve stresu ze zkoušek. Za přejídání může pouze to, že máte nutkání se přejíst. A na toto nutkání reagujete. Stále a pravidelně, čímž si jenom zaručujete to, že přijde znova. Chcete se zbavit přejídání? Přestaňte na toto nutkání reagovat! Zničte tento návyk!

Myslete na to tak, že touhu přejíst se vyvolává ta zvířecí část mozku. Ale VY rozhodnete, zda na toto nutkání zareagujete. Vy jdete k ledničce. Vy strkáte to jídlo do pusy. Pouze jednáte podle toho, co považujete za přirozený instinkt. Když na vás přijde touha se přejíst, tak se na chvíli zastavte a nechte volně plynou myšlenky. Nebojujte proti té touze!  Vzpírání nepomůže. Pouze se zastavte a vnímejte své pocity. Ale nereagujte na ně. Nechte vše volně plynout a myslete na to, že tu touhu vyvolává jiná část vašeho mozku. Že to je jen přirozený instinkt. Zvyk. A že je jen na vás, zda budete na něj reagovat.

Upřímně mohu dosvědčit, že jakmile jsem si uvědomila tuto věc, tak už mi přišlo přejezení se naprosto nesmyslné. Vždy jsem totiž měla výmluvu - když to na mě přišlo tak jsem si říkala, že za to nemůžu a že nelze odolat, protože:

- se zrovna cítím špatně a depresivně

- jsem dnes dopoledne málo jedla

- už se toho nezbavím a patří to k mému životu

- mé tělo tolik jídla asi fakt potřebuje

- potřebuji ukojit svůj emociální hlad

- ....

Prostě jsem si vždycky našla důvod, kvůli kterému jsem nemohla odolat. Chvíli jsem se třeba snažila bojovat, ale o to to bylo horší. Teď, když už vím, že to je jen instinkt, zvyk a volání nějaké jiné než racionální části mozku, tak už to prostě ani nemůžu udělat. Přijde mi to nesmyslné a vlastně ani nemám důvod! Nemůžu si už myslet, že tím řeším nějaký skrytý problém.

A že jsem si to nutkání taky vyzkoušela. Dokonce jsem si jej přála v posledních týdnech prožít, abych si vlastně vyzkoušela, zda se s tím zvládnu poprat. A přišlo, dokonce dva dny po sobě. Nechtějte vědět, co se mi honilo hlavou, jak jsem jednoho odpoledne procházela Kauflandem! A jak jsem k tomu byla celý den sama doma (= vždy největší riziko k přejezení). Nesčetněkrát mnou v tom obchodě cuklo a už už jsem chtěla zajít do uličky naházet do košíku tuny jídla. Ale neudělala jsem to. Cítila jsem, jak se to ve mě pere, ale nechala jsem to vše volně plynout. Nereagovala jsem. Protože jsem neměla důvod...

Ten den a den po tom jsem snědla trochu víc jídla. Ale rozhodně to nemůžu ani porovnávat se záchvatem přejezení. Prostě jsem si dala větší porci na oběd. A pak jsem si udělala nějaký zdravý dezert a vyjímečně třeba i víc přílohy na večeři. Ale zvládla si dát jen normální porci všeho. Po tom celodenním nutkání jíst jsem skoro přemýšlela, zda toho nebylo přecejen moc. Ale jakmile jsem si to vše napsala a vzpomněla si na to, kolik jsem toho byla schopná spořádat dřív, tak jsem uznala, že to bylo úplně normální množství, které vlastně i tak akorát pokrylo můj denní výdej. A co víc lidi. Já si zvládla dokonce dát i kousek čokolády po obědě jen tak a nescupovat ji celou (dřív nepředstavitelné). Prostě víc mé tělo nepotřebovalo ani nechtělo. A kdybych snědla víc, tak bych jen hloupě podlehla instinktům mého naprogramovaného zvířecího mozku.

*****

Není lehké v jednom článku shrnout všechno a já jen doufám, že se mi to povedlo podat co nejstručněji, nejjasněji
a nejpochopitelněji. V hlavě se mi toho k tomu honí plno, ale podle mě je zbytečné se tu v tom motat donekonečna. Už tak je ten článek předlouhý a nabitý tím základním. Snad všichni pochopíte mou pointu a příjdete na to, co jsem tím vším vlastně chtěla říct. Co tím autorka této knihy chtěla říct. Ta, která po 6 letech, kdy se přejídala několikrát týdně, zvládla skončit skoro ze dne na den. Je to až neuvěřitelné a zdá se to pak opravdu jako banalita. Ale prostě je to tak. A pomohlo to mnoha lidem po celém světě. Můžete se v komentářích ptát dále k tématu nebo i protiargumentovat. Pokusím se odpovědět všem ;)

Pokud přejídáním trpíte dejte tomu šanci. Zamyslete se nad tím a určitě vám ty souvislosti také zapadnou do sebe tak jako mně. A pak se zkuste zastavit a uvědomit si, kdy jednáte sami za sebe a kdy jen následujte navyklé instinkty.
Tak hurá do toho a zbavme se toho jednou pro vždy!! :)