sobota 31. března 2012

Záchvatové přejídání II. - můj příběh

http://zena-in.cz/
Dnes bych chtěla navázat na téma záchvatového přejídání, o které jsem se zmínila nedávno. Některé z vás zajímalo, jak to probíhalo u mě, takže se s vámi podělím o můj příběh. Příště bych ještě chtěla napsat nějaký příspěvek s reakcemi na vaše komentáře či dotazy, popřípadě se pokusit přidat nějaké rady. Člověku, který si něco takového prožil nebo prožívá může pomoci si všechno takhle sepsat. Uvědomit si tak různé souvislosti. Proto, pokud vás trápí přejídání, anorexie, bulimie či něco jiného, sepište si taky váš vlastní příběh.


Začátek
Vše to začalo někdy v roce 2008. Tehdy jsem už jídlo milovala, ale dokázala jsem se v jeho konzumaci ještě ovládat. Když na to s odstupem vzpomínám, myslím, že hlavní zlom nastal, když jsem si našla přítele. Můj první delší vztah. Bydleli jsme v různých městech a když jsme se párkrát v týdnu (mnohdy jen o víkendu) viděli, trávili jsme spolu většinou celé odpoledne až do večera. A ta celé odpoledne jsem nic nejedla. Domů jsme samosebou přijela hladová a snědla toho spoustu. Časem jsem si uvědomila, že už při cestě domů myslím na všechno jídlo co si dám. V hlavě mi zablikla kontrolka, že bych asi neměla, ale prostě nešlo odolat a já vždy spořádala velké množství všeho možného. A to byla asi ta chvíle, kdy jsem se "naučila" přejídání.

Vše se ještě zhoršilo s hormonální antikoncepcí a následným rozchodem. Nebyl to pro mě těžký rozchod, ale jednoduše jsem byla sama. Nudila jsem se. V tomto období jsme se začala stranit psolečnosti, protože jsem měla pocit, že mezi lidi nezapadám. A tak jsem byla věčně doma. Na počátku léta 2009 jsem byla ze svého přejídání bezradná. Přejídala jsem se téměř denně. Podle mého očekávání se to mírně spravilo při pravidelném režimu na letním táboře, ale po návratu domů přejídání přecejen občas pokračovalo.

Postupné přibírání na váze
Přelomem roku 2009/2010 jsem si už začala všímat, že jse dost přibrala. Objevily se strie, kalhoty mi byly malé, na mou váhu začalo narážet i okolí. Podnikla jsem nespočet začátků a pokusů něco změnit. Postupně jsem se učila zdravému životnímu stylu, ale nikdy mi to nevydrželo dlouho. Po týdnu jsem to většinou nevydržela a zase jedla jako předtím. Mírný zlom nastal v létě 2010, kdy jsem objevila bodyrock a začala podle něj pravidelně cvičit. Pořádně jsem se však do toho opřela až v září. Přesně si pamatuji ten den - 13. září 2010 jsem se rozhodla pro změnu. A nějakou dobu se mi to dařilo. Krásně jsme zhubla, nějakou dobu mě vlastně přejídání ani netrápilo. Jak jsem se ale blížila k vysněné váze, přejídání se začalo vracet. Zpočátku jen jednou týdně, to jsem si váhu ještě zvládala udržet. Pak to ale přicházelo častěji a častěji.

Úplně na dně
Zoufale jsem toužila ještě zhubnou, ale zároveň jsem nedokázala ovládnout chutě se přejíst. Týden jsem drasticky omezila jídlo a poté se vždy enormně přejedla. Byla jsem zoufalá. Mezi lidmi jsem byla jako tělo bez duše. Ani s nejlepšími kamarádkami jsem se nebavila. Byla jsem věčně zavřená ve svém pokoji. Jednou jsem se sesypala a všechno jsem řekla mamce. Ta to nechápala, neviděla to jako velký problém, myslela si, že prostě někdy jím trochu víc. Rozhodla jsem se změnit pár věcí v mém životě a z toho nejhoršího jsem se dostala. Už jsem nechtěla nadále hubnout, protože jsem věděla, že mě to ničí. Stále jsem ale jedla více, než bych měla a do léta 2011 jsem opět přibrala prakticky na váhu, ze které jsem rok předtím začínala hubnout.

Velké hubnutí podruhé
Opět v září jsem se rozhodla začít se svou postavou něco dělat. Byla jsem zvyklá na sport, důležité pro mě bylo změnit mé stravoací návyky. Stále jsem se občas přejedla, ale slavila jsem úspěch, když jsem vydržela 3 týdny bez přejezení. Pak mi to jednou zase "ujelo". Ten večer jsem si založila blog - bylo to někdy na konci října 2011. Dařilo se mi opět hezky hubnout. Občas jsem se přejedla, ale už to bylo jen zhruba jednou do měsíce. I tak mě to ale trápilo. Po novém roce už jsem vydržela bez přejezení celých 5 týdnů. Uvědomila jsem si ale, že nedokážu jíst 100% zdravě a rozhodla jsem se naučit stravovat se normálně s občasnými prohřešky.

Problém na ústupu
Postupně jsem se dostala zpět na váhu, na které jsem už víceméně spokojená. Rozhodla jsem se dál neřešit nějaké kalorie a nestresovat se hubnutím. Ještě trochu bych postavu vytvarovat chtěla, ale již se na to nechci soustředit na 100%. Naučila jsem se něco si dopřát a nepřejíst se po tom. Ze začátku to nebylo lehké, ale teď už to zvládám bez problémů. Od začátku roku 2012 jsem se možná párkrát přejedla, ale už to nebylo takové to záchvatové přejídání jako dřív, které mě psychicky ničilo. Kdybyste se mě zeptaly teď, kdy to bylo naposledy, tak vám řeknu, že nevím. Kdysi jsem dny bez přejezení počítala, odškrtávala si je, kreslila si smajlíky. Bez úspěchu. Teď to prostě neřeším, nevím jak dlouho to bylo a tak nějak cítím, že ten problém už je pryč. Asi to ve mě stále bude. Určitě to zanechalo jisté následky a může se to lehce vrátit. Stejně jako se dívky vracejí do anorexie nebo vyléčení závisláci k alkoholismu či drogám. Momentálně však považuji za velký úspěch, že jsem se po 4 letech z toho nekonečného kruhu dostala a vím, že mě to neuvěřitelně posílilo :)

29 komentářů :

  1. Je to bezvadná motivace, vědět, že se z toho někdo dostal. Jsi mi motivací v hubnutí, budeš mou motivací i nepřejídáním se.

    M.

    OdpovědětSmazat
  2. Jsi skvělá,že jsi to dokázala:)
    Věřím,že už to dokážu taky:)

    OdpovědětSmazat
  3. Práve dnes nad tým veľmi premýšľam. Viem, že časom na to zabudnem, že si ani nespomeniem, že som niekedy mala záchvaty žravosti...Ale to si asi ešte počkám, aj keď už teraz viem, že vôbec nemám chuť cítiť to naplnené brucho jedlom a sebanenávisť kvôli jedlu.
    Som rada že si to aj ty zvládla, nad tým vyhrať :)

    OdpovědětSmazat
  4. ahoj, máš moc fajn blog... kdyby tě zajímali nějaké zdravé recepty, tak tě ráda uvidím u sebe zdravejist.blogspot.com ... to je můj nový blog o zdravém stravování a tak celkově... není tam ještě moc článků, ale věřím, že se ti bude líbit. L.

    OdpovědětSmazat
  5. Keď vidím, že si to zvládla ty aj Bejatka, tak stále verím, že to môžem zvládnuť aj ja. Chcela som sa spýtať, kde je tá hranica, čo je ešte normálna porcia, po ktorej si nepokračovala v prejedaní. Ako si nájsť taký limit a zase sa neprejesť?

    OdpovědětSmazat
  6. presne ako hovoríš, je to o psychike. po jednom zákusky nepriberieme tak, ako po všetkom jedle.
    A taktiež by som na rôzne veci nemala chuť, keby nie sú doma. Teším sa na vlastné bývanie :D

    OdpovědětSmazat
  7. držím ti palce, ať se ti i nadále daří jako teď . tvůj blog mám ráda kvůli zajímavým článkům, ale hlavně díky tvému rozumnému přístupu k hubnutí a jídlu - žádné bláznivé diety:)

    OdpovědětSmazat
  8. Mony, kloubouk dolů, že jsi to takhle zvládla sepsat.. Když to tak čtu, tak je mi z toho až smutno

    OdpovědětSmazat
  9. Akurát som dnes mala jeden menší záchvat. Nič hrozné, ešte sa mi to zmestí pod 1200 kcal, žiadna katastrofa. Ale obdivujem ťa. Strašne ťa obdivujem. Super nádherný a motivujúci článok.

    OdpovědětSmazat
  10. Klobouk dolů, žes to takhle zvládla:)já jsem s tím bojovala poslední dva, tři roky a poslední dobou se mi celkem dařilo, ale pak jsem chtěla zkusit ten džusový půst podle dokumentu a teď v tom zase parádně lítám..takže jsem se rozhodla, že končím z veškerým možným dietkováním...snad se to zas dá brzo dokupy:))dík za fajn články:)

    OdpovědětSmazat
  11. taky mám takový záchvaty :/ a nejvíc to nenávidim... protože většinou zajídám stres a depky... :/ teda teď už začínám něco dělat a zatím se držím... (doufá, že to nezakřiknu..)... si dobrá, že si s tim zhubla :) doufám, že se mi to taky podaří

    OdpovědětSmazat
  12. Budu ráda sledovat tvůj blog:)

    OdpovědětSmazat
  13. velmi hezky a dobře napsané. četla jsem i první část. já celý minulý týden tedy trpěla cíleným žraním a přežíráním se, a přesně jak píšeš, řešila jsem si tim stresy, takže jsem tam kde jsem byla a čeká mě jen práce navíc. :) A je to teda rozdíl jak jsem se ve svém těle cítila ccca před 10ti dny a jak dnes. Takže se těším až zas se hodim trochu vic do formy.

    OdpovědětSmazat
  14. Je vidět, co všechno dokáže psychika... jsem ráda, že jsi z toho už pryč, každý se někdy přejí, i ty holky co postavu nikdy neřešily, se přejí, jen o tom samy neví, že to vlastně bylo přejezení ;):) K tomu se určitě taky brzo dostaneš!

    OdpovědětSmazat
  15. Obdivuju tě za to, že ses z toho dokázala dostat. Já stále nevím, jak na to. Dokonce jsem si už i začala psát deníček, kde si zapisuju svoje pocity a na nic :/ .. Jsem schopná spořádat enormní množství jídla až je mi ze sebe špatně, ale prostě nedokážu nedokážu skončit, děje se to skoro každej druhej den.. třeba včera, snědla jsem 2 oplatky + celý oběd, a po další hodince už to začalo.. další 2 oplatky, tabulka čokolády, celé balení sušenek TUC s balením marshmallows a balíčkem sýra rozpuštěným na tom.. do toho ještě pár pišotů s máslem a zapila jsem to kakaem..a pak se většinou už jen vyvalím do postele protože nemůžu dýchat..ani vyzvracet to nejde, zkoušela jsem to.. už se tomu můžu jenom smát.. jinak moc děkuju za článek, netušila jsem kolik lidí má podobnej problém.. a tobě hlavně přeju abys bez toho vydržela i dál :) ..tvoje články jsou úžasný :)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Přeji ti, ať se z toho taky dostaneš. Není to nic příjemného. Vážně v tom bude ale psychika. Jakmile vyřešíš problém, který to způsobuje, automaticky to vymizí. Musím přiznat, že ZROVNA DNESKA to na mě zase taky trochu přišlo :( Mrzí mě to hlavně proto, že jsem tu psala o tom, jak už to mám nejspíš za sebou. Ale zřejmě vím, kde je problém. Už si to umím po tolik případech dát dokupy a uvědomit si to. Jen to vyřešit... Bohužel to prostě jen tak vyřešit nejde. No dost negativního, snažme se svět brát pozitivně. I to pomáhá :) Tak přeji hodně úspěchů a děkuji za chválu :)

      Smazat
    2. Ahojky, taky jsem měla problémy s přejídáním, někdy kolem 20 let. Přejídala jsem se neskutečně, a myslím, že kdybych neměla problémy se zvracením, tak jsem spadla i do bulimie. Máš pravdu v tom, že je to způsobeno nějakým problémem v hlavě a jak se ten vyřeší, tak se přestaneš i přejídat. Mě z toho tenkrát po několika letech! dostal můj nynější manžel, teda nevědomě, ale prostě jsem se zamilovala, byla jsem šťastná a ta šílená chuť se přejídat přestala. Nyní je mi 33 let a mám tři děti, vážím 50 kg a klidně bych nějaké to kilčo přibrala, ale nejde mi to a proč? Protože se prostě neumím přejíst :-))). Ne, vážně, kdyby mi to kdysi někdo řekl, tak neuvěřím. Moc Vám všem holky držím palce, ať ten problém v hlavě vyřešíte, hlavně nedržte žádné diety, ale jezte normálně, často a menší porce - když mi to kdysi říkala moje mamka, tak jsem nevěřila a pořád si vařila svoje "zdravá jídla" a smála se mamce, že si každou sušenku půlí a jí jen tu jednu půlku, ale o tom to je!!!

      Smazat
    3. Děkuji za moc hezký komentář. Je skvlé, že jsi to takhle zvládla. Alespoň každý vidí, že to jde. A že ten problém zmizí jakoby nic :)

      Smazat
  16. Dneska je to třetí den zasebou, co jsem se přejedla. Sama moc nechápu proč. Asi mi něco v životě chybí a já si to kompenzuji nadměrným množstvím jídla. Proto jsem dnes ráno vyhledala tento článek, abych si dodala odvahu :) Nejhorší je asi ten pocit. V hlavě mi bliká "Nejez to, nestojí ti to za to" ale přesto jím dál. I když doma nemáme nic k jídlu, stejně si něco najdu! Jsem ze sebe hodně zklamaná, protože se přejídám snad každý týden. Musím to překonat...děkuji za článek! :)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Přesně tak, na jednu stranu víš, že bys to jíst neměla, že to za to nestojí, ale na druhé straně ta nutkavá touha... Není to lehké překonat. Podle mě jediný způsob je vyřešit problémy, které to zpouštějí. Jak už člověk začne jíst, nejde jen tak přestat. Nebo alespoň ne lehce. Proto je lepší tomu rovnou předcházet :)

      Jsem ráda, že ti článek pomáhá. Určitě to časem zvládneš, vše vyřešíš a přejídání zmizí ;)

      Smazat
  17. za skvělé jídlo stojí umřít

    OdpovědětSmazat
  18. jde říct jediné..DĚKUJI za tento článek :)

    OdpovědětSmazat
  19. přesně... to samý... i smajlíky:(:D

    OdpovědětSmazat
  20. U mě záchvatovité přejídání začalo po maturitě v roce 2011....a táhne se to se mnou dodnes. Nejhorší na tom je, že dříve pro mě byla jenom řada čokolády maximum cukru, který jsem byla schopna spořádat. Postupně jsem se přes celou čokoládu dopracovala ke spořádání litru zmrzliny, 3 donutů, 6 balíčků bebe sušenek a 250 gramové balení cookies na posezení.
    Nejhorší na tom je, že nevím, jak to zastavit. Vím, že je to horší a horší. Vím, že se zase dostanu do fáze, kdy budu věřit, že už to bylo skutečně naposled a že tentokrát to fakt bude ten "nový začátek". Věřím tomu, několik týdnů se držím. Jím zdravě, vyváženě, cítím se skvěle, sportuju...a pak se to nějak podělá a přežírací období se se mnou pak táhne třeba i týden. Za tu dobu naberu všechno, co jsem zhubla...a snad i něco přiberu navíc. Frustruje mě to, deprimuje mě to, vím, že mě to ničí a chci, aby to skončilo. Jídlo ovládá mě, vím to.....a nevím, co s tím mám dělat.
    Nejhorší na tom je, a už to tu bylo řečeno, že lidi si myslí, že to není tak velký problém. Anorexie, bulimie, to jsou podle nich problémy, ale když se člověk přejídá, není to tak závažné. Je! Je to stejné peklo jako anorexie, nebo bulimie. Člověk se cítí stejně frustrovaný, akorát narozdíl od anorexie nevydrží hladovět a narozdíl od bulimie nemá odvahu jídlo vyzvracet. Je to nenápadný zabiják sebevědomí a vlastně i duše.
    Jednou jsem se uchýlila ke zvracení (tento rok v březnu). Chtěla jsem ze sebe dostat to obrovské množství jídla. V tu dobu jsem si řekla, že ale už opravdu začnu odznova....Od té doby jsem odznova začala už asi pětkrát. Je to droga, člověk jí, dokud nesní úplně všechno....Když to na mě padne, začnu myslet jenom na to, jak se pak někam sama zavřu, co všechno sním a nedokážu se soustředit na nic jinýho. Pak jdu na nákup a jsem schopna utratit stovky korun za sladkosti, které pak do hodiny sním. Stydím se za to, dokonce při nákupu v obchodě se stydím kupovat jenom to sladké-bojím se, že lidi ví, na co to mám, že se chci přejíst a budou mě soudit-tak vždycky k tomu přihodím ještě ovoce a zeleninu, aby to nevypadalo tak "blbě".
    Na oslavách nejím sladké, nemůžu jej jíst na veřejnosti, protože vím, že bych to neuhlídala. Když už si pak kousek dortu na oslavách dám, tak si na sladké vlně ujíždím třeba i týden. Přijdu si nechutně, jako troska. Jsem unavena z nových začátků a závidím těm, kterým stačí kousek dortu, nebo čtvereček čokolády...u mě to kouskem dortu teprve začíná. Bludný kruh, ze kterého je těžký se dostat. Problém, se kterým, když se někomu svěříte, řekne vám, že to vlastně problém není. Zkoušela jsem se svěřit lidem v mém okolí a bylo mi řečeno, že se občas taky přejí (v jejich případě je přejezení celá čokoláda jednou za týden, nebo 4 buchty na posezení) a že toto "přejedení" občas padne na každýho....Vůbec nemají tušení, co přejedení je. A když se jim to snažíte vysvětlit, nechápou, nebo nechtějí pochopit a řeknou vám, co že máte za problém, když to na vás stejně není vidět....Ale ono to časem vidět půjde, když to takhle bude pokračovat....Nejhorší na tom je, že netrpí jenom tělo, ale hlavně duše.

    Anet

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. právě jsi mi mluvila z duše.. všechno o tom že se porce jídla stupňovali, že moje vlny byli dlouhé i týdny:( často mě mrzelo že jsem se přejedla tak moc, že jsem ani nemohla cvičit. ty pocity jsou strašné.. jednou si připadám jako úplný lůzr když toho sním tolik, někdy je mi to jedno protože si řeknu že mě stejně nikdo nemá rád. Častokrát jsem si i říkala že chci umřít že to nemá cenu, ale jsem moc velký zbabělec.:( A když jsem to oznámila mamce tak mi jen odpověděla: Nojo máš to v rodině s tím nic nenaděláš.. (Smutné na tom je to že je to pravda, ale ja nechci skončit jako mamka která je obézní a je jí to jedno). Nejhorší jsou ty chvíle když jdu domů ze školy a víc jaké všechno jídlo na mě čeká. Ikdyž si řeknu že si dám jen jedno, tak stejně sním všechno:(

      Smazat
    2. Přesně!Úplně jsi mi vzala slova z úst.Měla jsem i začala jsem mít stejný problém.Dříve jsem trpěla anorexií a následnou bulimii,ale to je už asi 6 let zpátky.Vždycky jsem byla silnější -mám to bohužel v genech...jenomže potom jsem si řekla,že když budu štíhlá dokonce hubená, budou mě všichni mít rádi(ted se nad tím směju,protože opravdovým přátelům nezáleží,jak vypadáš,ale jaká jsi uvnitř) dostala jsem se až na váhu 49 kg.Ale jak jsem NIC nejedla,tělo si o to začalo říkat, přímo řvát.Šla jsem ze školy a v batohu jsem měla koblihy,6 tabulek čokolády několik desítek sušenek a kolu.To jsem všechno snědla na posezení během pár minut ,jenomže poté přišli vyčitky,stres,psychicky jsem klesla až na samotné dno.Během pár měsíců jsem se z toho dostala jenomže jsem přibrala zhruba 20 kilo.Rodina byla šťastná,jak mě zase vidí pořádně jíst,ale v hloubi duše jsem stále byla na dně.Za pár let moje váha kolísala zhubla jsem 12 kilo ,poté zase vše přibrala zpět,ale už jsem se nepřejídala,jen jedla nezdravé věci a ovoce,zeleninu jsem úplně vyřadila.Teď v červnu se mi stal jeden zdravotní problém a to silný zánět v břiše-mé tělo už zřejmě nevydrželo tu nezdravou stravu.Skončila jsem v nemocnici,brala silná antibiotika a doktoři mi řekli,že pokud nezačnu dodržovat striktní dietu,můžu jít na operaci.Začala jsem si uvědomovat,že ze sebou musím něco udělat.A výsledek? zhubla jsem 26 kilo,jedla jsem zdravě,žádné sladkosti nepřicházeli v úvahu.Jenomže asi před měsícem si tělo o cukr řeklo znovu.Sice ne v takovém množství jako před pár lety,ale stejně...nechápu,jak jsem to mohla vydržet teď sním čokoládu na posezení a ještě dalších pár věcí..Začala jsem cvičit,chodím do fitka,posiluju,chodím plavat,ale vždy když přijdu domů,tak si řeknu:"byla jsi dnes ve fitku,můžeš sníst na co máš chuť.Jo jenomže já nejsem ten typ člověka ,co sní kostičku čokolády a řekne si dost.Začnu se futrovat,až je mi z toho zle a cítím se odporná,je mi ze sebe na nic.Zdravě už vydržím jíst maximálně 2 dny ,kdy všechno zhubnu co jsem nabrala a další den to zase naberu a v takovýmhle začarovaným kruhu jsem.Nevím,co mám dělat Nevím,co mi v životě chybí -mám skvělý rodiče,přítele ,dělám vysokou školu,která mě strašně baví a naplnuje ,mám fajn přátelé,tak co mi chybí,že se musím přejídat? Když jsem hubla,bylo mi krásně byla jsem veselá a úsměvavá.Nyní,když tělo nedostane čokoládu ,jsem otrávená,chci být jen sama,pořád jsem naštvaná..Chtěla bych se seznámit s lidmi,kteří mají stejný problém jako já a abychom se vzájemně podporovali.Je to začarovaný kruh a já nevím,jak z něho ven.Doufám,že si někdo z vás přečte tento komentář a budeme se navzájem podporovat :)
      Kristýna -kdyby někdo z vás nad tím začal uvažovat můžete mi poslat meil _kral.jeliman@seznam.cz -těšilo by mě,kdyby jsme se mohli vzájemně podpořit a snad vyjít z tohoto kruhu ven...

      Smazat
    3. ,,Vždycky jsem byla silnější -mám to bohužel v genech''
      no taaaaak

      Smazat
  21. Tak tohle je... To je můj případ. Celý život silnější.. Už ve třetí třídě jsem poprvé zhubla nejezením.... A zase nabrala.. v páté znovu... zase nabrala...v sedmé znovu... zase nabrala... dostala jsem se do 84kilo... To jsem snádala dorty,svačila bueno, obědvala KFC (celej kbelík hranolků a šest křidýlek) a večeřela sladký knedlíky s půl krabicí granka a másla (nepřeháním..) A pak jsem si řekla dost. Půl roku jsem nejedla nic a rok jsem jedla šíleně málo (tři rohlíky na den, banán a jogurt, zelenina a ovoce) a ostatní jsem plivala (v čr málo asi známé.. prostě rozkoušete,vyplivete, nepřiberete,) na tom jsem byla závislá. Tak závislá, že jsem za to denně dávala 300. (A doma mi to procházelo). To jsem vážila 46 kg. Jo.. z 84 jsem zhubla na 46.... při výšce 172 ...

    Pak jsem musela přerušit školu kvůli zdravotním problémům.. Na PPP jsem se nikdy neléčila... Byla jsem rok doma a žila jen o jídle... jakože.. ráno se najíte a celý dopoledne cvičíte, abyste to spálili a pak oběd a do večera to samý a hlídáte si časy a jste bez emocí sotva chodíte a .. prostě děsný) pak jsem šla do stacionáře se zaměřením na úzkosti. A tam jsem se se svou skupinou skámošila a oni si dali po obědě třeba čokoládu, nebo tak... A já se rozjela. Najednou jsem si nic nedokázala vyčítat a moje tělo vůbec nevědělo, co má dělat, protože bylo tak překvapený, že smí.. Najednou se všechno zlomilo a přestaly existovat zakázaný potraviny .... Najednou se to všechno prostě úplně zbořilo ... Najednou pro mě kostka čokolády nebyl konec světa, ale úplný prd.
    A to bylo v háji. Vyžrala jsem tam co kdo přinesl, těšila jsem se tam, co kdo přinese (hodně tam nosili sladkosti jakože společenská věc no já nevim víte co sem přines čokošku, dejte si..) a pokaždý jsem se přejedla tak, že jsem se nemohla ani hýbat. Nejhorší bylo, že jsem si to vůbec nevyčítala. Vůbec. Naopak. Byla jsem za to ráda, byla jsem plná života, najednou sem se dokázala zase smát, najednou jsem dokázala spát s přítelem bez odporu, líbilo se mi to...
    No a pak se to úplně zvrtlo.
    Teď se potřebuju každý den přejíst, abych byla funkční. Ale stejně pak nejsem, protože v křečích ležím na posteli a nemůžu se ani pohnout.
    Na posezení sním půl pekáče buchet, pudink, půl pytle brambůrků, pět rohlíků, pytel piškotů, půl kostky másla, marmeládu, celou čokoládu, pět sklenic mléka, pět sklenic cocacoly, pět sušenek dva muffiny.... během třeba dvou hodin.. a pak mi slehne ... a jdu jíst znova....
    Když jsem někde, kde nemůžu jíst, jsem nervozní, agresivní...
    V záží mám nastoupit zase do školy... Nevím jak to zvládnu... Asi to nezvládnu..
    Nepomáhá vůbec nic.. nevydržím bez přejezení den...
    během měsíce mám z 46 55 kg, je mi jasné, že to půjde výš, a už vubec nevím co dělat.... A teď mám antidepresiva... Je mi 19..... A je mi děsně na nic ... A nejradši bych vůbec nebyla...

    Kdyby někdo chtěl... Můj blog popř. kontakt:
    www.azzy-in-progress.blog.cz

    OdpovědětSmazat

Moc děkuji za všechny komentáře :) Odpovídám na ně tady na blogu ;)