středa 12. března 2014

Otevřeně o záchvatovém přejídání: má "zkušenost" + ukázka toho, jak to (ne)vypadá


Tomuhle tématu jsem se posledních pár měsíců úspěšně a úmyslně vyhýbala. Kdo mě čte už delší dobu, tak mohl pár článků na toto téma na blogu již dříve postřehnout a asi i ví, že tohle je něco, s čím jsem tak nějak bojovala...
a bojuji :) Stále mi chodí velké množství dotazů, zpráv a proseb o pomoc
a o další články na toto téma. Pro mě je to téma celkem citlivé a přiznat veřejně, že máte problém s jídlem, který pro většinu populace bude nesmyslný (a stejně to ve většině případů nepochopí, pokud si tím sami neprošli) není lehké. Zvlášť, když váš blog čte půlka vaší rodiny, přátel, klientů a další kupa známých, kteří vám to přiznají až s postupem času :) Inu, nechci to zveličovat, ale ani to odmávnout s tím, že to nic není. Sama vím, jaká je pro lidi s podobným problémem úleva přečíst si o zkušenosti někoho jiného. A proto to dnes píšu. A taky proto, abych objasnila ještě jednu věc...tedy vlastně dvě :)

Nebudu se tu dlouhosáhle rozepisovat o tom, co záchvatové přejídání je - nejlíp to asi pochopí ten, kdo si tím sám prošel. Není to přejídání jako takové - že třeba sníte 3 kousky buchty, balíček chipsů, zapijete to kolou
a cítíte se přejezení. Tahleta porucha příjmu potravy (a že se mezi ně opravdu řadí) nabývá úplně jiných rozměrů a většinou je spíše psychického rázu než výsledkem neodolatelné chutě na čokoládu. Člověk spořádá kupy jídla, která by mu jinak vystačila třeba na týden a i když je nacpaný
k prasknutí, zažívá stálou potřebu jíst dál a dál.




Ano, a přesně tím jsem si prošla i já. Začalo to před mnoha lety a vlastně to ani nikdy pořádně neskončilo. Měla jsem období, kdy to bylo třeba měsíc, možná i téměř dva v pohodě, ale vždy se to tak nějak zase vrátí. Je už to prostě snad i zvyk, závislost, psychická úleva...? Každopádně jsem si prožila zhruba před 2 lety asi nejhorší období spojené s tímto problémem. Nyní mohu říct, že ačkoliv se to vrací, tak to rozhodně není tak zlé a v takové míře, jako tehdy.

Takže pokud se ptáte, zda záchvatovým přejídáním stále "trpím", tak odpověď bude ANO. Jak často? Párkrát do měsíce. Jsou různá období a některý měsíc je lepší a některý horší. Minulý měsíc to byl trochu boj (podtstatně striktnější jídelníček vzal
za své..),
ale už se mi to zase daří vcelku krotit. A proč to dělám? Netuším. Je to, jako by mi v tu chvíli prostě přepl mozek
a jediné, na co dokážu myslet, je prostě co nejvíc toho sníst. Asi si teď říkáte, že to bude následkem toho, že ostatní dny málo jím a tělo má tendence to pak dohánět. No, u mě to tak není. Mám mnohokrát odzkoušeno, že i když jsem jedla taky abych pokryla svůj celkový výdej nebo i o něco víc, tak to přišlo. Jediný rozdíl byl ten, že takovým stylem jsem pak akorát rychle přibírala (a proto to je pak u mě s hubnutím a přibíráním jak na houpačce).

PROČ JSOU MÉ "POKROKY" TAK POMALÉ??
Často mi někdo "mile" k nějakým fotkám napíše, že nechápe, jaktože má postava nevypadá lépe, když tolik cvičím a tak zdravě jím. A že jsem pořád nějaká oplácaná. Nebo poznamená, že za 2 roky jsem udělala pokrok jen minimální. Ale víte co? Já si cením každého sebemenšího pokroku. Protože pro mě je to pokrok vydřený. Ne proto, že bych se mordovala cvičením
a striktním režimem. Ale právě proto, že mi mé snažení narušuje a vždy narušovalo právě záchvatové přejídání. A ono to nejde zrovna lehce, když do sebe každý týden až dva naházíte tisíce kalorií, aniž byste vlastně chtěli. Protože ono to většinou FAKT nejde zastavit. Za těch několik let už bylo stovky pokusů a odhodlání, pláče, že už to v životě neudělám, jak mi je blbě. Ale stejně jsem to udělala. Že je to špatné pro zdraví? Ano, toho jsem si vědoma a věřte, že nejednou jsem zvažovala nejen z tohoto důvodu i odbornou pomoc. Ale jak jsem psala, i v tomto pokroky dělám a to nejhorší už je dávno za mnou :)

Mou pointou je zde však se tak trochu obhájit. A zároveň vysvětlit, proč někteří mají boží výsledky za pár měsíců a já tady přikládám své pidi pokroky už pár let. Já tomu všemu vážně rozumím - vím, co a jak by člověk měl jíst, vím co je dobré, co je špatné a jak efektivně hubnout. A sama se tím samozřejmě řídím. Až na nějaký ten "osudný" den, kdy mám zkrátka pocit, že mě řídí úplně jiný člověk ;)


vlevo - rok 2010, kdy to všechno začalo
vpravo - po pár letech, kdy jsem se s tím "naučla žít"



JAKOU ROLI HRAJE PSYCHIKA
oslavy = největší riziko
(foto z loňského roku)
Jak sama píšu holkám, co prosí o rady, tento problém je často spojován i s něčím psychickým - nějakým problémem, blokem, prostě něčím, co potřebujete kompenzovat jídlem. A postupně se z toho stává zvyk a závislost, stejně jako pro alkoholika alkohol nebo pro feťáka jeho droga. Já si myslím, že ten svůj problém znám, ale bohužel to není něco, co bych lehce vyřešila sama. A chce to zkrátka čas
a trpělivost - no a tu mám po těch letech fakt už kamennou :)

A velkou roli hraje taky to, jak to pojmete psychicky celkově. Vím, že to bude znít teď asi jako blbost a půlka lidí mi může nadávat, že teď tady budu k tomu ještě někoho podporovat - ale já přesto radím, abyste se s tím naučili žít a přestali se tomu vší silou vzpírat. Protože právě tehdy, kdy jsem proti tomu maximálně bojovala, byla na sebe naštvaná po každém záchvatu a nenáviděla kvůli tomu celý svět...právě tehdy to bylo nejhorší. Ovšem když už počítáte s tím, že to tu a tam přijde, jste na to připraveni, nevyčítáte si to a víte, že to pak další dny bude zase dobrý, tak je to mnohem únosnější a nepřichází to tak často a v takové míře:)

CO JE A CO NENÍ ZÁCHVATOVÉ PŘEJÍDÁNÍ
Mám dojem, že někteří si stále představují tento problém v úplně jiném měřítku, než ve skutečnosti je a po tom, co spořádají tabulku čokolády už trpí záchvatovým přejídáním. Dnes vám chci ukázat 2 dny - jak to může vypadat, když se opravdu vyloženě přejídám a beru to jako problém a jak třeba vypadá den, kdy toho sním sice víc, než normálně, ale za přejídání to nepovažuji a cítím se ten den i den potom dobře.


UKÁZKA č.1:
(Nutno ještě podotknout, že tohle ještě není tak zlé a mnohokrát v dřívějších dobách jsem byla schopná toho spořádat i víc - tuny pečiva, klidně 3 porce oběda, kupy zákusků, čokolád, ořechů... jen jsem to nikdy nebyla schopna zapisovat. Ale tohle konkrétně je jeden z těch posledních "úletů", který jsem se rozhodla zapsat. )

SN: ovesná kaše posypaná müsli, banán, arašídové máslo
SV: zeleninový salát s tuňákem
O: mix rýže a pohanky, vepřové maso, zelenina + (hned po obědě) jogurt s müsli, ovocem a ořechovým máslem

+ v odpoledních hodinách:
  • sezamová tyčinka chalva, 100g milka mléčná, 1ks buchty, žitné krekry, kešu máslo, chléb s máslem a se šunkou,
    2x listový šáteček s ovocnou náplní a pudinkem
+ ve večerních hodinách:
  • 1x menu ze Subway (sandwich, cookies, ledový čaj), 100g orion s náplní, balení solených oříšků, balení chipsů,
    1,5l ledového čaje, 180g perníkových sušenek

UKÁZKA č.2:
(Den, kdy toho sním více, ale necítím se přejezeně a neberu to jako přejídání - aneb zrovna dnes)

SN: ovesné lívance s tvarohem, kokosem, ovocem a čokoládovým sirupem
SV: ovesná kaše z 50g vloček, ovoce, kešu máslo
O: pečené tofu, batáty, mix zeleniny
SV: tvaroh, amarant, jahody, kešu ořechy, kostička čokolády
SV: 2 kousky jablečného koláče, 2 kousky jablečných mini muffinů
V: zeleninový salát s romadůrem a jogurtovým dresingem + 1 kousek jablečného koláče
V2: protein míchaný s mlékem, arašídové máslo


No..a takhle nějak to prostě je :) Nepíšu o tom často a nepíšu o tom veřejně. Chci lidi motivovat. Chci jím ukazovat, jak by to mělo správně vypadat. A nechci hýřit negativismus. Ale když mě pak někdo napadne s tím, že radím věci, které nefungují, protože na to moje postava nevypadá? Nebo mi píšou, že nemám silnou vůli? Pak si v duchu vzpomenu, jak jsou pro mě všechny mé pokroky cenné a jak mě dokonce fascinuje, že jsem toho byla i přes tohle všechno schopna dosáhnout. Posouvám se dopředu a je mi jedno, že to třeba trvá déle. Samozřejmě všechno v životě není jen o dokonalé postavě...ale tak víte, to se na blozích prostě řeší nejčastěji a proto to dnes řeším i já zde :)

Ačkoliv jsem těch odstavců dnes napsala spoustu, tak nějak mám pocit, že to beztak nedokážu podat tak, abyste to všechno pochopili. Ani to možná nejde, ale snad to aspoň k něčemu pomůže. Nechci se na tento problém vymlouvat, ani nechci aby to vypadalo, že jej nehodlám dále řešit. Jen chci, abyste si třeba dali některé věci v rámci tohoto blogu díky dnešnímu příspěvku do souvislostí. A taky třeba podpořit ty, co zažívají něco podobného. Upřímně jsem zvědavá na vaše reakce :) Rozhodně ale nechci, aby dnešní příspěvek vyzníval negativně- ačkoliv to není příjemné téma, tak jej nepíšu v deprescích, ale prostě s klidem vyjadřuji, jak to všechno je. Takže třeba nějaké lítosti opravdu nejsou třeba ;) No a tím bych to už asi opravdu definitivně ukončila. DOBROU NOC ;)

210 komentářů :

  1. Naprosto tě chápu. Poslední dobou se mi to taky občas stane, ten stres je potvora! To je člověk schopen do sebe naházet snad úplně všechno...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já zase ve stresu nemám vůbec chut k jídlu...
      W.Rose

      Vymazat
  2. Skvělý článek! Je pro mě ( jako pro člověka, který trpí ZP) hrozně motivující vidět, že i s tímto handicapem se dá dosáhnout skvělých výsledků, jako máš ty. Až v tvém podání poprvé slyším myšlenku :,,Naučit se s tím žít." A vlastně je to nejspíš teď i můj nový cíl, protože snažit se toho sama ze dne na den zbavit je pro mě zatím boj s větrnými mlýny...Takže za tento článek a tvou otevřenost moc děkuji :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Když jsem s tím bojovala, tak to bylo jenom horší. Když to beru jako součást života (ačkoliv nerada), tak je to nesčetněkrát lepší, už jenom z toho psychického hlediska. Jasně, někdy jsem taky nasraná na celý svět a nejvíc na sebe, proč to zase dělám, ale největší krok dopředu pro mě byl naučit se to nevyčítat si to. Nebo minimálně. Děkuji za komentíř a držím palce, ať se ti to daří překonávat co možná nejlépe ;)

      Vymazat
  3. Na 200 % Ti naprosto rozumím, Mončo! Taky často slýchám, jak to, že u mě nejdou vidět žádné pokroky, když tak cvičím a zdravě jím. Nehodlám to nikomu vysvětlovat, jelikož kdo si tímhle problémem neprošel, tak to nepochopí. Taky se to vrací, jsou dny horší a lepší, ale snažím se s tím bojovat, jak jen to jde. Poruchy příjmu potravy jsou myslím hodně podceňované a to je špatně. Jsem ráda, že se objevuje stále více lidí, co o tom dokáže takhle otevřeně veřejně promluvit, reps. psát :) Držme si palce, my to zvládneme ;)

    OdpovědětVymazat
  4. Moni, sleduju tě už opravdu dlouho a věřím, že rozhodnutí se tímhle způsobem tak nějak (opět) veřejně exponovat muselo být hodně těžké a zasloužíš si obdiv. Není lehké takovou niterně citlivou věc rozebrat sama se sebou či s nejbližšími, natož ji vystavit internetové palbě a za to před tebou smekám. Tvoje články mě motivují, inspirují a pohání k lepším výkonům a za to máš můj obrovský dík. Tímhle článek zase jenom ukazuješ, jak jsi silná a nebojíš se o svém problému mluvit. A taky že za blogem stojí opravdový člověk, který i přestože má své potíže, pyšní se taky velkou kuráží. Jsi skvělá, pokračuj v tom, co děláš a nenech se nikým a ničím odradit, protože to děláš sakra dobře ;)

    Hodně úspěchů,Ema

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Takového komentáře si nesmírně cením a zase mě to nakopává být lepší a pokračovat v tom, co dělám :) Moc děkuji :)

      Vymazat
    2. Lepsie ako Ema by som to nenapisala, stotoznujem sa uplne so vsetkym ;)
      Monika, klobuk dole!!!!

      Vymazat
    3. Moni :-), mít se ráda a o tom to celé je. Jenže to není vůbec jednoduché...a přichází to až s věkem, teprve s věkem člověk pozná jakou má hodnotu. Citliví lidé to mají o dost těžší. Jsi skvělá a rozumná, naprosto nohama na zemi , žádný extrémismus a ani fanatismus a ještě jdeš takto otevřeně s hlavou na špalek. Wau ! Jsi o tolik mladší než já a přesto si tě velmi vážím :-)! Lucka

      Vymazat
    4. Moc děkuji za milá slova :) Máš pravdu - mít se ráda je důležité a pomáhá to neskutečně. Není to někdy lehké, ale řekla bych, že pro spokojený život nezbytné :)

      Vymazat
    5. Lucko (Moni, ostatní....), nesouhlasím úplně se vším. Já jsem o dost starší než Monča, posledních několik let radostně konstatuju, že jsem fakt ŠŤASTNÁ, mám svůj život moc ráda, sebe též, vlastně mi nic nechybí a jediný, co si přeju je, aby to tak dlouho vydrželo. A i přesto všechno záchvatovité přejídání důvěrně znám (a zrovna tenhle týden už dokonce podruhé..), takže taky marně tápu, co že to za tím vlastně je. Taky to tak mám. Čas od času to prostě nezvládnu. A to zdravej životní styl miluju, na sportu jsem závislá a přitom... No nám všem holky přeju mnoho zdaru a trpělivosti! Moni, za příspěvek díky, mám to naprosto stejně, jen toho v ty "dny" stláskám mnohem víc než ty! :-) :-) Terka

      Vymazat
    6. Terko , myslela jsem to tak, že věkem se člověk naučí mít se rád i se svými chybami ( nebo zvláštnostmi nebo prostě takový jaký je :-)). Ne, že se naučí to nedělat .-). Na Monice je krásné, že ona to nevzdává...A skutečně se mi zdá, že dělá velké pokroky. Ale bude to boj na celý život.-) a Monča to ví. Důležité je si to nevyčítat, ale každý další den začínat nanovo. Mít se rád .-). Být štastný, tak jak ty píšeš .-), že jsi. Život je boj a to už v 37 letech znám bohužel velmi dobře. Taky všem moc držím palce. Lucka

      Vymazat
  5. A resila jsi to s psychologem? Ten boj bych nevzdavala! Nikdy se toho ale nezbavis, pokud neprijdes na to, co je pricinou...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Neřešila - jak jsem psala - zvažovala jsem to kdysi, ale pak už jsem nad tím moc nepřemýšlela. Já myslím, že vím, co je příčinou. A vím, že se to jistým způsobem může "spravit", když budu trpělivá. Uvidíme v budoucnu no :)

      Vymazat
    2. Ja jsem totiz prave taky u psycholozky skoncila s necim, o cem bych prvne nerekla, ze by to mohlo mit hlubsi koreny napr. v detstvi (jako ostatne vsechno, jak jsem pozdeji zjistila :-D). Moc mi to pomohlo. Ale kazdy musi vedet sam, co je pro nej nejlepsi. Jestli uz sama vis jak na svuj problem, tak je to parada. Preji ti hodne zdaru.

      Vymazat
    3. urcite by som sa pridala ku rade zajst ku psychologovi. ked sa to taha rokmi, tak sa to same "neopravi". ak sa cloveku pokazi pracka tak tiez zavola opravara a nedufa ze sa pracka sama spravi. to iste by malo platit pri psychickych chorobach. ak si zlomis ruku tak budes tiez vediet ze ju treba dat do dlahy ale sama si ju tak dobre neuviazes ako by ti ju uviazal profesional. velakrat problem takehoto typu nie je dosledok nejakej traumy ani konkretnej situacie, ale skor strategii, ktore clovek vyuziva na vysporiadanie sa s tou situaciou. dobry psycholog ti moze pomoct a naucit ta sposoby ako mat vsetko viac pod kontrolou a proces, ktory by mozno trval prirodzene tri roky sa moze urychlit a byt menej stresujuci. drzim palce!
      (PS: ano, som psycholog:))

      Vymazat
    4. anebo kineziologie?:)

      Vymazat
    5. Psychologa nevyhledávám a neplánuji vyhledávat jednak z toho důvodu, že už mi to nepůsobí nějaké nepříjemné psychické problémy, jako třeba dřív. A pak taky proto, že prostě nevěřím, že by tomu kdekdo dokázal porozumět. Kdybych věděla jistě, že daný člověk je dobrý a rozumí tomu, tak proč ne. Ale upřímně - profesionalitě těchto lékářů až tak nevěřím a myslím, že bych musela fakt najít nějakého, který by mi sedl. A to není lehké, ani zrovna levné ;)

      Vymazat
    6. Sleduju tvuj blog uz dlouho, ale toto je muj prvni komentar. Mam taky zkusenost s ZP. Nejhorsi obdobi pred 4 lety. Od te doby velice POMALE, ale prece jen zlepsovani. Cetnost i velikost "davky" se zmensuji. V krizi snim max treba cokoladu a neco malo na vrch. Oproti mega mega porcim pred temi 4 lety je to nic. Takze to chce cas. Ale proc hlavne reaguju: psycholog neni zaden pan, co vsemu rozumi. Ja muzu rict z vlastni zkusenosti, ze jsem toho vyzkousela dost. Nejdriv klasickou psycholozku (jeji rada - prestante to resit - me dostala), pak odbornou poradnu Anabell, hypnozu apod. Nejlevnejsi a nejucinejsi prostredek byl stejne cas a laska k sobe same. Vic si vazit sama sebe. Klise, ale funguje.
      Moc obdivuju tvou odvahu jit s kuzi na trh. Dela to z tebe lidskou bytost a ne dokonalou zenu, ktera vse zvladat a nema zadne problemy. Myslim, ze prave to je duvod tveho uspechu, na nic si nehrajes a jsi sva. Preju mnoho uspechu v tom co delas i ve vztahu sama k sobe :-)

      Vymazat
    7. A jeste chci dodat neco. Na poznamky, ze jsi udajne baculata se vykasli. Mam skoro stejnou postavu a vim, ze fotky nebo kamera mi pridavaji min. 5 kil, nekdy i 10, kdyz se fotka "podari" :D A znam lidi, co maji nejaky ten tuk navic, ale protoze jsou drobni, tak na fotkach vypadaji mnohem stihleji. Takze fotky uz neresim a vim, ze moc neodrazeji realitu. Ty ale na fotkach z posledni doby vypadas hodne stihle, takze si umim predstavit, ze v realite jsi jeste mnohem drobnejsi.

      Vymazat
    8. Dobrý večer, vím, že jste psala výše, že kineziologii moc nedáte, ale já mám opravdu výbornou zkušenost, konkrétně bych Vás ráda odkázala na stránky distres. cz. Je neskutečné pozorovat, jak Vás tato metoda učiní plně svobodnými a neovlivňovanými stresy Vás či Vašich rodičů.Ale chápu, že chcete nejprve zkoušet vypořádat se s tím sama, já než jsem se tam dokopala, uběhlo 8let.Jste obdivuhodná žena, s neskutečnou sebekázní.Držím palce, ať to překonáte a posunete se o tento kus dál.

      Vymazat
  6. Mončo... článek plný emocí! Tak nějak se v tom vidím, chápu tě i co se občas děje protože takové dny mám taky.. Ne jenom že se nacpu ale ještě unikám do alternativních světů.. nevím jakého rázu to všechno je, ale umě to způsobují emoce zejména ty negativní. Uvědomím si, že je to špatné ale bylo mi to jedno, jedl jsem a hrál nesmislné hry ze kterých se stala závislost. Snažím se být člověkem tak silným abych to dokázal zvládnout. Důvod proč si cením, že jsem potkal tebe je ten, že jsi mi ukázala nový směr... dokázal jsem se z toho dostat a utéct z jiných světu a omezit přejídání. Ano, jsem teď ve fitku často, problému je hodně a nejlepší je to ze sebe dostat. Někdy prostě nenávidím jak jsem empatický, občas si věci moc beru..
    Inspiruješ mě k novému "Já". Jinak tě obdivuji. Jsi silná že jsi dokázala říct pravdu. Já se o to jednou pokusil prostřednictvím článku, ale teď jen straší v konceptech. Vašek

    OdpovědětVymazat
  7. Ja som jedna z tych, co nedavno komentovala tvoje porkoky ako "pomale" a dnes, vdaka tomuto clanku som to pochopila, kedze aj ja trpim podobnymi "zachvatmi" o to horsimi, ze to kvantum jedla nasledne v sebe nedokazem udrzat a utekam to vyriesit na zachod :( ale to uz hovorime o inej poruche prijmu potravy...niekedy je mi zo seba do placu, ale ucim sa zit sama so sebou......vdaka za uprimnost! mojej dusi to pomohlo ;)

    OdpovědětVymazat
  8. Je to celkem odvaha, napsat něco takového a mluvit otevřeně o problému. Článek mě zaujal, mám ráda tvůj blog. Věřím, že se časem toho "zbavíš", všechno je to v hlavě ... nikde jinde.
    Měj se pěkně Verča

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji moc za tento článek. Myslím, že nejen mě, ale i ostatním lidem pomůže, když si můžou přečíst, že tento problém nemají sami. Je dobře, že někdo našel odvahu a začal o tom takhle psát. Díky :-).
    Lenka

    OdpovědětVymazat
  10. Ahoj, moc hezký článek.. úplně se s ním ztotožňuji :)
    A, že ti někdo píše že nemáš výsledek? Já myslím, že tam ku*va ten rozdíl je vidět.. :)
    Sám jsem na tom stejně/podobně...! :) Drž se a nenech se odradit! :)

    OdpovědětVymazat
  11. Normálně si mi promluvila z duše, je to přesně tak, jako by tě ovládal někdo jiný, ještě před minutou máš radost z toho jak ti to jde, jak jsi si skvěle zacvičila, a najednou mozek vypne a jsi jinde... takhle bych to popsala u sebe :D Jsem i moc ráda že jsi napsala co dokážeš spořádat, na mě když to přijde tak sním 2 cele čokolády je mi zle a mám klid, ale kolikrát se to podobá i tomu co jsi uvedla ty :) u mě je nejhorší, že se mi po větším množství jídla
    ( dokonce i zdravého ) nafoukne břicho do rozměrů 9 měsíce těhotenství, takže to vypadá fakt krásně úplně se za to stydím, asi to bude zažívání, nemám ponětí. To trvá tak půl dne než mi (splaskne). A vždy druhý den když se přežeru, pak do sebe skoro nic nedostanu a je mi zle jsem unavená. Já už to mám rok, ale zajímalo by mě kdy se toho konečně zbavim fakt by se mi ulevilo, na druhou stranu vím, že jsem si to udělala sama 3 měsíce na 2 jogurtech a plátku chleba denně, se mi to pěkně vrátilo i s úrokama.

    OdpovědětVymazat
  12. Obvykle nekomentuji. Dnes udělám výjimku. S věcí, kterou jsem asi nikdy nikde neřekla, protože se propadám hambou. Touhle záležitostí, co popisuješ, jsem začala trpět před cca 6 lety. O rok dřív, v době mých sedmnácti, jsem, asi jako každé jelito tohoto věku, zjistila, že při omezení potravy jde váha dolů. Ona šla dolů, dost drasticky, byla jsem dost kost a kůže.. Ale hlavně že pěkná! V závěru tohoto období jsem zjistila, že když sem tam sním svoji milovanou čokoládu, tak na mne nebude nic poznat a hubená zůstanu. Z jisté tendence k anorexii se díky tomu "však když se jednou tím odpíraným jídlem přejím, nic se nestane, mám to vyzkoušené, a navíc tohle bude už naposledy" stala tendence k záchvatovitému přejídání, kdy to prostě nešlo zastavit. Cvak, hlava přepla, a musela jsem jít a nakoupit obří tuny jídla, které "přeci už teď zase dlouho jíst nebudu, tak jen protentokrát, a bude to ok". Nebylo. Pak došlo k dalšímu objevu a následovala tendence k bulimii. Až poslední zhruba rok (tento rok je sedmý, kdy bojuju s jídlem) se mi to daří aspoň trochu kočírovat, nepřejídám se už tolik, tolik tendenčně a tak často, a mnohem méně následuje reakce, kdy to jde zase všechno ven, protože psychika nezvládne ten moment prozření (!). Prostě už to teď zvládám vše líp, učím se prakticky znovu jíst, a věřím tomu, že kdybych nezačala v -nácti blbnout s dietou, tak mám život o dost jednodušší. A opravdu jsem jinak naprosto normální slečna, bez zjevných i skrytých problémů, u kterých bych měla potřebu si je kompenzovat jídlem. Budiž tohle ponaučení pro všechny ostatní slečny, které čtou tento blog. P.S. opravdu nemůžu mít doma čokoládu a cokoliv sladkého. Vydrží to pár hodin, a pak to mám v sobě vše, vůle nevůle. Empiricky ověřeno v pondělí :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za komentář :) A máš pravdu- dietění a hubnutí v -nácti tohle jenom podpoří. U mě to taky prakticky začalo a nejvíc se to rozvinulo v době, kdy jsem celkem dobře zhubla. Člověk si řekne "jednou", ale pak už to "jen jednou" nikdy nebylo no. Jsem ráda, že už si teď daří lépe a držím palce, ať to jde jenom k lepšímu i nadále ;)

      Vymazat
    2. Neuvěřitelný! Na tenhle blog jsem dnes narazila náhodou a ještě jsem si ho vůbec neprohlídla, jen sjela myší dolu a uviděla název a kousek tohoto článku. A neuvěřitelný je pro mě to, že nejsem sama. Neuvěřitelný že tady píšete o mém životě. Já si vážně už cca 8 let myslím že jsem blázen a neřešitelný případ, který nikdo nemůže pochopit. Mám přesně výše popsané pocity, jako "protentokrat, najednou, pak už si to zase dlouho nebo nikdy nedám"... za týden jsem v tom znovu. Jsem zamotaná v tom samém kruhu - v 17 zhubla na meze anorexie, pak jsem musela povinne dve čokolady večer 14dní v kuse a už to jelo, od té doby žádná vůle, žádná úcta sama k sobě, když to přepne" nedá se nic delat. S jídlem se před ostatními raději schovám jak se stydím. Je mi trapně ale jak píšeš, už s tím taky dokážu žít, jen mám zdravotní problémy s trávením, takže me to pak trápí další dva dny minimálně :( Každopádně díky za tenhle článek a přeju všem co s tím bojují hodně štěstí. Míša

      Vymazat
  13. Moni, neni duvod si toto vycitat. Jidlo patri k zivotu a treba k oslavam uplne normalne a kdyz jsi fyzicky aktivni a jis zdrave, tak si muzes jednou za cas doprat. Ja bych to nebrala jako problem ale jako odmenu za tve usili! Ja mivam problem s prejidanim nebo spis vetsim mnozstvim jidla vetsinou kdyz po dlouhym dni a treba 3 hodinach treninku prijedu domu, tak mam pocit ze to musim dohnat a sporadat co muzu :-D ale nikdy nejdu do stavu, kdy je mi spatne. A to ze si nekdy das parkrat za den kolac kdyz zrovna je, to bych taky nebrala nijak zle. Prece nejsme roboti abychom cely zivot dodrzovali perfektni rezim. Dulezity je jist zdrave, mit vseho dostatek. Jinak diky za clanek, aspon ukazal ze hubnout se da i s mlsanim!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No nevím, zda jsi to četla pořádně. Tohle není jen občasné "mlsání" - já si ten koláč klidně párkrát za den dám a nyvčítám si to, ale to jsem tam ostatně i psala :) Pointou bylo vystihnout trošku jiný problém, který ani má fyzická aktivita neomluví a nepokryje ;)

      Vymazat
  14. Docela tě obdivuji, že jdeš takto veřejně s kůží na trh. Také jsem tím kdysi trpěla, pak chvíli s alkoholem. Neříkám, že teď je to uplně OK, ale nějakým záhadným mechanismem (finance? odmítám si kupovat sladké za své?) jsem teď už s to upokojit svoje chutě/hlady koláčem z mikrovlnky, pěti jablky, chlebem s máslem a půlkou salátu. Samozřejmě, když jsem sama doma, tak hrozí tyto "přežery" častěji, ale naštěstí nenastávají každý víkend, když jsem sama doma. Stres ze školy a i z jiných věcí udělá svoje. A bum, prásk, je to tam.
    Jinak u psychologa jsem s tím taky nebyla, ale myslím, že by mi to k ničemu nebylo. Vím, kde je problém, od dětství přes dospívání až do teď. Zvlášť když se řídím empiricky nabytým heslem "Pracuji individuálně".

    OdpovědětVymazat
  15. Všechny pochvaly už byly napsány výš. Děkuju moc za tento článek! :) Taky jsem ze ZP vyléčená, přijde to na mě 1x za14dní, přibližně. Ale i za tento pokrok jsem ráda! :) Samozřejmě v menší míře, než dříve.
    Jak čtu ty komentáře výše, vážně přemýšlím, zda nejít k psychologovi. Ráda bych tomu dala tečku, konec! Hlavně kvůli těm pokrokům, které si ve cvičení přeji. Popřemýšlím o tom.
    Ocenuji, že jsi tento článek napsala. Víš, že jsem si myslela, že jsi 100% v pořádku? Říkala jsem si, jak se to Monče tak skvěle povedlo. Proč já mám pořád "ten" problém? Teď to chápu, že vléčit se, je cesta a dlouhou trať.
    Děkuju Moni! :)

    OdpovědětVymazat
  16. Děkuju, Moni, za otevřený článek. Já sama mám tenhle problém od té doby, kdy jsem se před dvanácti lety vyhrabala z anorexie. Ráda bych se někomu svěřila, ale nemám komu, proto si o to víc cením, když o tom napíše někdo jiný, a ještě navíc takhle veřejně na internetu. Nad svým ZP přemýšlím hodně často, protože poslední rok a čtvrt se to dost zhoršilo. Záchvaty mám méně často než ty, ale o to intenzivnější. Vím zhruba, jaké stavy to spouští, ale kde je můj psychický problém? Opravdu netuším:( Zkusím se s tím naučit žít, jak říkáš. Ráda bych to ale omezila už z toho důvodu, že cítím, že nejenže jsem přibrala, ale prostě to negativně ovlivňuje moje zdraví. Den poté mám horečky, zažívání v pytli, bolí mě hlava, je mi celý den špatně a na sport není ani pomyšlení. Kamenný žaludek pak mám ještě dva tři další dny. Zažívání mám rozhozené i dlouhodobě a myslím, že za to vděčím právě ZP. Jak to zvládáš Ty s těmihle nepříjemnými důsledky? Přeju Ti, aby se vše postupně vyřešilo a aby Ti vše vycházelo tak, jak si přeješ!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Důsledky někdy nejsou zrovna nejpříjemnější pravda - u mě hodně záleží na tom, jak moc toho sním, jaké druhy jídel a jak dlouho před spaním je poslední jídlo. Většinou mě pálí žáha, je mi těžko, jsem bez energie a cítím se, jako bych měla kocovinu. No nic příjemného, když pak musím ještě třeba ráno vstávat do práce a tam někdy vést třeba ještě jumping! Většinou pak 1-2 dny dost odlehčím stravu. Tu první snídani většinou úplně vynechám a jím hlavně hodně zeleniny a piju "čistící" čaje. Většinou ani nemám chuť na nic jiného. Ale taky je to různé - někdy toho nesním až tolik a ty následky pak taky jsou minimální, tak pokračuji skoro stejně, jako v "normální" dny :)

      Vymazat
  17. Moni moc děkuji za článek! Přejídání může být buď psychického původu, nebo z důvodu nějaké nemoci. Mě přejídání "odstratovala" chudokrevnost, kdy jsem byla tak unavená, že jsem tak tak fungovala a jedla obrovské dávky jídla (většinou snadno stravujícícho) abych byla schopná provozu.

    Jana

    OdpovědětVymazat
  18. Obdivuju a oceňuju Tvou otevřenost. A přidávám se k dalším komentářům, které doporučují návštěvu psycholožky. Mně hodně pomáhá, posunula mě o dost dál. Držím palce, ať je Ti líp a líp.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Není psycholog jako psycholog. Já si myslím, že si s ním člověk musí sednou a mám obavy, že by se to nemuselo hned povést. Proto to zatím ani nezvažuji:)

      Vymazat
    2. Jo, to máš pravdu. Však už jsem u třetí psycholožky, každá je jiná, jinak pracuje. Například ta minulá byla k ničemu. Ta současná mi naopak velmi pomáhá :)

      Vymazat
  19. napsala jsi to skvěle, psychika a zase ta psychika.....

    OdpovědětVymazat
  20. Princezno, nadpis "proč jsou mé pokroky tak malé" je absolutně nemístný a naprostá lež, vždyť od doby co sleduju tvůj blog jsi urazila cestu na Měsíc a zpět, neuvěřitelný pokrok! A tenhle článek by zasloužil tesat do kamene. Nemůžu si pomoct ale strašně mě rozčilují holky co snědí Milku a už jsou přejedené, dají si čtyři hodiny běhu a pak půst po zbytek dne, aby byly "čisté." To jsou lidi kteří v životě nepoznali přejedení, pokud nepočítám to že si dali dvousetgramový jogurt místo stodvacetigramového a byl to vrchol hříchu :)
    Myslím že je lepší přijmout ten fakt, že se "to" stalo, že zkrátka přejídání přišlo ALE není to důvod proč se nenávidět, trestat a omezovat v dalších jídlech.
    Samozřejmě je super najít si profesionální pomoc, ale já jsem nějak "ostražitá" od svých anorektických let a už zkrátka nevěřím že by mi dokázal pomoci někdo jiný než já sama :D bohužel u mě je většinou spouštěčem chuť na něco, co obvykle nejím, a když už si to dám, v hlavě mi přepne na tak-teď-už-je-to-snad-jedno-mood /což je samozřejmě šepot sebenenávisti, s kterou bojuji déle než se ZP/ a už se to sype... ale naučila jsem se s tím žít. Nejdůležitější je změnit pohled na sebe, nevyčítat si to a prostě fungovat; tělo není hloupé, poradí si se vším co mu provádíme :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně tak - trestat se a nenávidět se za to? To vše ještě mnohonásobně zhorší...

      A s tou pomocí to mám jako ty - radši si vše dělám prostě po svém no :) Když mi někdo radí, tak to většinou dopadá ještě hůř.

      Vymazat
    2. Dobrý psycholog by ti neměl radit jak problémy vyřešit, ale jak se na ně podívat z jiného úhlu tak, aby ti ten nový pohled umožnil přijít na řešení sama. Dobrý psycholog moc neradí, ale spíš pokládá otázky ;-) (aspoń podle mé zkušenosti)
      A když už píšu, tak díky za blog. Ráda ho občas čtu, byť jsem jiná věková kategorie ;-)
      St.

      Vymazat
  21. Skvělý článek... takové moje ujištění že se fakt přejídám.. a všimla jsem si že ty i já se přejídáme v odpoledních hodinách. Ráno začnu vzorově. Krásná snídaně, svačina a případně ještě oběd a pak to začne...

    Nevím jestli je to tím že snídám v 6, svačím 10:25 (kvůli škole) a oběd mám kolikrát až v půl 4. A bohužel oběd není možný si vzít sebou. V pondělí mám krátce ale v úterý, středu, čtvrtek je to prostě nemožné. Nemáme žádné volné hodiny a když skončíme hned běžím na autobus abych byla doma co nejdřív. Takže to přikládám tomu :-/ Přijdu domů a mám hlad a sním sýr, čokoládu, chleba, zeleninu, ovoce .. pak si nechám odhlehnout a jdu cvičit. Po cvičení do sebe zase tláskám ovoce, ořechy apod. pak mám velkou večeři .. a poté do sebe zase cpu ovoce.

    Známý si všimli mého pokroku. Zhubla jsem 10kg. Ale teď ani nechci vědět kolik vážím protože tehle a minulý týden byl vážně strašný :-/ navíc léto se blíží.. mám svůj nový trénink .. posiluji doma s jednoručkama a k tomu jezdím na rotopedu a spaluji jako ďábel. Svalíčky rostou ale to spalování mi vyjde akorát na to aby pokrylo mé úlety. O sobotách a nedělích zase ujíždím na čokoládě .. ale hrozně .. nebo se strašně přejídám.. vstanu - snídám hodinu na to svačím a pak obědvám .. a takhle to jde pořád dokola.

    Dřív jsem zhubla tolik kvůli tomu že stačilo prostě přestat 'žrát prasárny' a začít se hýbat. Teď když mám relativně normální postavu musím začít prostě víc.

    Chipsy, hamburgry a pizzy mě vůbec nelákají. Rok už jsem nic takového neměla. Můžu si udělat totiž svůj zdravější a lepší hamburg a mojí zdravější pizzu! Ale jak nahradit čokoládu a dortíky? :-/ Včera večer jsme s mamkou řešili co bude péct o víkendu za buchtu, když přijede brácha.. najednou jsem měla stotisíc chutí na marcipánovou bramboru, míša řezy, cheesecake, čokoládovou kostku, indiánka.A jako by něco ve mě vyplo. Zásoby čokolády jsem ale snědla odpoledne. Takže se přežíračka nekonala. Kdyby si ale viděla jakou porcxi kaše si dělám :-/ 300-350ml (voda:mléko, 1:1) .. a jáhly, banán, jahody (5mražených), přijdu si jak otesánek :-P mám toho vrchovatou misku vždy :-P Chtěla bych se zeptat, kolik mléka a vody si dáváš do kaše ty? Byli doby kdy mi stačilo 150ml.. teď bych nejradši snědla litr kaše :-D :-/

    Jsem zvědavá jak přežiju dneska :-/ Jak píšeš je to o tom, že člověk prostě vypne a musí si to dát :-/ Teď někdy jsem četla v článku od Bloss, že lidé jsou na sacharidech závislí a myslím, že u mě to stoprocentně platí :-(

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, většinou to bývá odpoledne - ráno mě na to chutě přepadaly málokdy...to spíše po obědě si dám nějaký "dezert" a už to jede...

      Jinak já kaši vařím už jenom z vody, ale ani nevím, kolik jí dávám. Tak nějak od oka to vždcky naliju do hrnce a podle potřeby přilívám :)

      A drž se, mysli pozitivně a vše bude hned lepší ;)

      Vymazat
  22. mna to chytilo vcera, do obeda v pohode a potom uz sup do seba zazvorky cerealne (65 g), 3 ks Vanesky slivkove, bananovy jogurt....no a vecer ked som prisla domov hroza.....najprv kusok hovazieho masa s ladovym salatom....no a potom susene marhule, croissant, kusok bielej cokolady, trochu pistacii, trochu lentilie, pomarancovy dzus....no otraaaas chute vcera...ozaj je to o psychike cele :(

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zas jeden príklad od človeka, ktorý nevie, o čom to je PPP (poruchy príjmu potravy).
      Záchvatové prejedanie je o takých množstvách, že po prežere sa nevládzeš ani pohnúť, výčitky, slzy, zlosť, žalúdok narvatý do prasknutia, až tak, že sa ti to tlačí von z hrdla,...
      Nie to, že si dám tri sušené marhule a dve lentilky a už idem odpadnúť aké som prasa..to skôr hraničí s nábehom na anorexiu..

      Vymazat
    2. to je sporný...podle toho co píše slečna monica mon nelze odhadnout množství...a podle těch druhů a chutí co píše si myslím, že to lze považovat za začátek záchvatového přejídání.
      Karol:)

      Vymazat
    3. Sporné to je, ale aj tak keĎ píše že z každého trochu (dajme tomu hrsť), ešte si nemyslím že to je ZP... TO čo do seba naláduje Monča (alebo ja, aj 5000 kcal naraz! ), to je ZP!

      Vymazat
    4. A co tomu vadí, že je od každého kousek? Ono když odpoledne sníte to, co slečna píše, za nějaké tři hodiny na to maso, celý croissant, už pak jen ukusujete, protože vám je zle samo od sebe, ale přestat nemůžete...

      Vymazat
  23. Super článek! Musím říct, že tím taky trpím..jakmile přijedu ze školy domů..hle máme doma obchod...takže jakmile se zavře, sežeru všechno co se dá..a tím myslím všechno..jsem moc ráda, že ta tvoje ukázka mi ukázala oči, že opravdu toto taky někoho trápí a nejsem v tom sama..Člověk je "něčím" ovlivněnej, ani neví čím..prostě jídlo, jídlo, jídlo...Ale my to zvládneme!:)

    OdpovědětVymazat
  24. Moni mic děkuju za tenhle článek. Taky trpím ZP, ale do té doby než jsem začala sledovat tvůj blog, tak jsem netušila, že je to zrovna tento problém. Prostě jsem se jen příšerné nesnášela za to, jak hrozně žeru. Už přes rok se snažím jíst dobře a cvičit. Ale jak říkáš. Je to jako na houpačce. Ze začátku jsem zhubla 12 kilo a byla na sebe moc hrdá. Teď jsem ale zas v propasti ZP a 4 nabrala zpět. Nic méně mám novou motivaci (jsem přihlášená s kamarády na Sparťana :)), tak už se to teď pomaličku zas zlepšuje. Jsem za tvůj článek moc ráda, protože teď vím, že krásně se dostat do formy jde i s ZP. Díky moc.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky jsem dřív neměla tušení, že to má název a že to dokonce trápí i víc lidí - dnes se divím, kolik takových holek podle reakcí zde je. Jinak na Spartana jedu taky, tak se třeba potkáme (i když asi spíš poznáš ty mě než já tebe :D) - tak kdyžtak klidně pozdrav ;)

      Vymazat
    2. Jestli tě v té hromadě lidí uvidím tak nepochybuj :). Jinak ještě jednou díky moc. Jsi pro mě obrovskou inspirací a tvůj blog i tvá otevřenost mi neskutečně pomáhají, když už nevím co se sebou dělat a vše mi přijde zbytečné. Jsem přesně ten typ, co potřebujete kontrolu a řád. Když už se vezmu kus čokolády, tak se všecko pokazí a jde to pak z kopce. .. ale když přijdu sem a čtu tvé články, tak mě to zas nakopne!

      Vymazat
  25. Já včera měla nanuka míšu, potom kofilu, croisant, další větší nanuk, pendreky dva, celé lentilky, hrušku, pak večeři a pak jsem ještě do sebe nacpala hermelín... :/

    OdpovědětVymazat
  26. Moni máš můj obrovský obdiv za to, źe se s tím takhle s námi podělíš, znovu jsi mi připomněla, proč tit ak neuvěřitelně moc fandím - víš, že nejsi dokonalá a místo toho, abys to schovávala, tak jdeš s kůží na trh a bojuješ ... A pomáhá to nejen ostatním, ale snad i tobě :) no poradit ti nic nemůžu, sama mám pocit, že nějaká ta PPP ve mně občas taky řádí (každý má něco :D) strašně moc držím pěsti, ať set i daří a máš na topřesto takový vcelku pozitivní náhled (že jsi pyšná na to, co jsi dokázala - a taky OPRAVDU máš na co !!!)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky :) Taky mám někdy pocit, že každá blogerka něco má - asi na tom něco bude :D

      Vymazat
  27. Ahoj Moni, předně musím říct, že máš můj obdiv, jakou cestu jsi dokázala urazit! Ale myslím, že má určitě smysl za někým s tím zajít, on si člověk často myslí, že ví, kde je zakopaný pes a přitom to tak nemusí být. I já bojuju se ZP (a díky tvému blogu jsem vlastně zjistila, že to, co se mi děje, se mi nějak jmenuje :D) a díky tomu, že jsem o tom začala víc mluvit a uvědomovat si svůj problém, začínám zjišťovat, kde je vlastně ta hlavní příčina.
    Od malička jsem byla tlusté dítě a měla ráda sladké a jídlo až příliš - žádná anorexie ani bulimie mě nepostihla, ale závislost na sladkém (a hlavně čokoládě) jsem si vypěstovala velice slušnou. A to takovou, že sníst velkou 300 g Milku na posezení pro mě není problém :( (no, dneska už asi jo, což beru jako velký bonus). Svého ZP jsem si všimla ve chvíli, kdy jsem paradoxně přestala hubnout - zvládla jsem rok jíst velice zdravě a nejíst vůbec čokoládu, ale pak jsem polevila kvůli různým stresům a zjistila jsem, že se mi objevil (nebo možná spíš vrátil) tenhle problém a posledního cca. půl roku se s ním snažím aktivně bojovat.
    Píšu ještě pár svých postřehů, jak to mám já, zajímalo by, jestli to máš ty nebo ostatní podobně:
    - hlavním spouštěčem jsou pro mě negativní emoce (hlavně stres, smutek, pocit toho, že nezvládám a nestíhám - vzhledem k tomu, že momentálně rozjíždím vlastní podnikání, tak je příležitostí k podobným pocitům až až :(
    - pohybuju se dost v cyklech, většinou cca. týdenních - dobrý týden/špatný týden. Špatný týden většinou vychází z jednoho neuvěřitelně špatného dne, který se pak v lehčí formě protáhne. Ve špatných dnech jsem depresivní, apatická, neschopná komunikovat s lidmi, nejradši bych celý den spala. I když se přemůžu a pracuju, stejně to není nic moc, ale je to asi lepší než druhá varianta, protože pak mám navíc výčitky, že nic nedělám. Jsem navíc dost introvert, což věcem moc nepomáhá, protože být dlouhodobě mezi lidmi mě fyzicky vyčerpává. V poslední době jsem se rozhodla si přiznat, že prostě nejsem tak akční jako jiní lidi a musím si své zásoby energie šetřit a naučit se s tím žít.
    - určitě mi dost pomáhá mít pravidelný režim (třeba snídaně zvládám mít zdravé snad pokaždé, i když mám vyloženě špatný den, nejhorší je to večer). Jsou navíc určité potraviny nebo kombinace potravin, které mám se ZP zažité a když si je dám, tak ve mě nastartují přejídací reakci (pro mě je to konkrétně třeba čokoláda, kombinace banán-sušené ovoce-oříšky nebo chleba s máslem). Když mám chuť se přejíst, tak mám pocit, že to jídlo potřebuju hned - nesmí to být nic složitého na přípravu, nejsložitější věc, kterou jsem schopná si udělat, je kuskus s něčím. Obecně mám jídlo nějak rozdělené na dvě kategorie - to normální (kdy normálně jím a přináší mi to radost) a to přejídací (většinou nezdravé a hlavně ve špatné době a za špatných okolností). Na to přejídací se pak nabalují ty špatné vlastnosti, takže si ho jednak neužiju a jednak ho mám už "navázané" na ZP. Taky si nemůžu vařit moc porcí navíc, protože mám tendenci sníst všechno, co navařím, takže klidně dva obědy :(

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Co se týče těch postřehů, tak něco sedí i u mě, něco je jinak. Jako asi všechno to bude dost individuální :)

      - Třeba emoce pro mě spouštěčem jsou, ale ne úplně vždy. Můžu být úplně v pohodě, ale najednou si jdu něco dát a už to jede.Pravda ale je, že když je mi mizerně tak první na co si vzpomenu je se pořádně přejíst. Někdy paradoxně ale právě v těchto chvílích odolám, protože si říkám, že už tak je mi hrozně a nechci, aby mi bylo ještě hůř :)

      - Týdny v cyklech až tak neprožívám - to já spíš mám jeden mizerný den, který se protáhne po přejezení třeba ještě v 1-2, ale pak se naopak začnu cítit strašně skvěle :)

      - Introvert jsem taky a nesmírně mi pomohlo, když jsem si to uvědomila :) A taky přečetla knížku "Jste Introvert?" Žiju s tím a už nemám blbé pocity z toho, že často chci být prostě jen sama doma a ze společnosti utíkám. Potřebuji čas pro sebe a vždycky si jej udělám :)

      - Spouštěcí potraviny taky mám - respektive spíše to jsou takové chvíle, kdy si řeknu, že si dát třeba něco "navíc" - potom hned mám pocit, že si už musím dát úplně všechno. Třeba taková čokoláda když si ji dám samostatně jen tak - jasný spouštěč. Ale když si ji zakombinuji na kaši nebo do tvarohu, co "normálně" jím, tak je to v pohodě ;)

      Kžadopádně děkuji za reakci a tvůj pohled na věc - je fajn vidět, jak to prožívá i někdo jiný. A držím palce, ať se daří. Pamatuj - s optimismem jde všechno líp. Věř si, měj se ráda (nebo se o to snaž) a poznáš rozdíl ;)

      Vymazat
  28. Ahoj, kvůli tomuhle problémů jsem vlastně tvůj blog našla, taky se to u mě trochu od té doby zlepšilo. Všechno to u mě začlo psychicky a poté hned následovalo učení na maturitu a prijimacky ( a to si přece mužů dopravat,ně?:D). Velkou chybou bylo, že dřív když jsem se prezirala (začlo to po obědě a pak až do večera), tak další den jsem se chtěla potrestat tím, že nebudu jíst NIC!! Takže samozřejmě odpoledne přišel nával hladu a další přejídání a takhle pořád dokola... Od ty doby už jsem se teda poučila a moje pravidla jsou následující :D: pokud se už preziram, tak to musí být maximálně jeden den, protože pak se to hrozně špatně vrací do normálu, hodně mi taky pomáhá si přichystat normální, zdravy jídelníček na den po přejídání a snažit se ho prostě dodržet, protože nevím,jestli to taky máte tak,ale prostě po dní, kdy jim jen čokolády,buchty a chleba vážně nemám chuť na zeleninu :D další věci je u mě snažit se každý den cvičit a to hlavně na večer (před tím se neprejim,ať mi není blbě a večer si dám už jen večeři),ale samozřejmě,když se chci prejist,udělám to kdykoliv..... Taky je chyba říkat si, že už jsem vylecena, protože se to pak vždycky vrátí a dá mi to co proto:D Taky jsem vysledovala,že největší problém mám na nějake rodinné dovolene, chatě s přáteli a prostě obecně v cizím prostředí a nejhorší je to,když nevím kdy a co se bude jíst!!! Grrr,takže i když jedu na tři dny pryč na chatu na hory,tak je z toho nakonec týdenní přezírání,které pokračuje ještě doma...jak to vyřešit, na to jsem ještě úplně nepřišla. Samozřejmě asi nemá cenu říká, že když si dám jednu susenku, tak pak sezeru celý balení...a nebo dvě, tři...takže prostě to nejist :D Psychologa jsem taky zvažovala, vždycky po záchvatu mi to přijde jako ten největší problém na světě a že nemůžu dál normálně žít, ale v období,kdy jsem v klidu, mi to připadá zase jako blbost.... No jo no, hold to není jednoduchý,tak všem držím palce!!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky jsem to tak měla - po přejezení jsem si řekla, že si dám aspoň jednodení PŮST, ale je to blbost. Většinou pak následoval další den jezení, třeba v menší míře, ale i tak. Mě pomáhá dát si prostě lehčí den - hodně zeleniny, vynechat třeba sacharidy i tuky (kterých den předtím sním kupy), bylinné čaje a nechat tělo trochu "pročistit" :)

      A dovolené? My jezdíme většinou akorát k babičce třeba na víkendy a tam to je pro mě klasické "přejídací" prostředí. Protože tam toho je vždycky kupa, necvičím tam, nemám tam "své" jídlo a "svůj" režim, takže to není lehké. Párkrát se mi povedlo i tam odolat, ale spíše to prostě většinou nezvládnu.

      Každopádně děkiji za komentář a taky držím palce! ;)

      Vymazat
  29. Mončo, sleduji Tvůj blog už nějaký čas, jsi mi velkou inspirací, ač mám o pěkných pár let více než ty, líbí se mi celkově tvůj přístup k životnímu stylu, stravě, pohybu :-) Vím, že články tohoto typu jsou velice žádané, i já si je ráda přečtu, protože vím, že i mě touha po štíhlé postavě občas žene směrem, který se mi nelíbí, i já mám podobné "úlety". Je fakt, že v době, kdy jsem měla pár kilo navíc, neřešila pohyb a ani to, co budu jíst, jsem tyto problémy neměla...tak nevím, co za tím stojí - snad ta touha po hezkém těle, ale současně i to, že se nechci vzdát do určité míry toho nezdravého původního stylu (jelikož, přiznejme si to, komu nechutná čokoláda, sušenky, sladké pečvo, brambůrky, apod. :-) ) Prošla jsem velkou fyzickou změnou, ale současně mám někdy pocit, že v hlavě jsem pořád ta "oplácaná holka s kily navíc". Odbornou pomoc jsem vyhledala, sice v jiné věci, ale dle mě s tímto problémem souvisí, jen nemám odvahu se svěřit...ani osobě, která je odborníkem a přesto, že budu sama, takže diskrétnost zaručena. O to více obdivuji tebe a cením si toho, že jsi schopna se takto veřejně podělit o své zkušenosti. Osobně si myslím, že pokroky jsou velké, za tu dobu, co tě sleduji jsi udělala kus práce a věřím, že další velké věci tě ještě čekají :-) Současně přeji nám všem, ať neztrácíme sílu se s tím naším problémem prát. :-) Krásný den všem, M.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za reakci a milá slova :) Já taky nevím, zda byh tohle dokázala rozpitvávat s nějakým odborníkem. První člověk, kerému jsem to řekla, byla mamka, asi po 2 letech mého "problému". A i když o tom s někým mluvím, nedokážu prostě vyjádřit vše tak, jak bych chtěla. A ten člověk to většinou stejně nepochopí, když si tím neprošel a nevím, jak by bez vlastní zkušenosti mohl radit. Proto doufám, že já to jednou aspoň z 90% překonám a třeba budu ta, která bude právě ostatním pomáhat :)

      Vymazat
  30. Taky jsem tím trpěla a dá se říct, že trpím, protože nemůžu dát ruku do ohně za to, že už se to nikdy nestane. Kolikrát jsem do sebe házela jídlo a u toho brečela a říkala si: "Proč to vlastně děláš!". No jak už jsi napsala, nelze si to zdůvodnit a už vbc ne tomu zabránit. Jsme ráda, že několik měsíců už mám klid a to právě díky vyrovnané psychice. Přestala jsem se jídlem stresovat a našla si jiný systém. Držím palce, ať se ti podaří s tímto problémem vyrovnat natolik, aby záchvaty na dobro zmizely. Nejsi v tom sama a příjde mi, že si tím prošla snad každá druhá. ikdyž třeba ne v takové míře... Mě to trápilo 3 roky (doufám, že už vážně mohu mluvit v minulém čase).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji :) Taky až s blogem a hlavn s tímto článkem zjištuji, kolik lidí toto trápí. Je fakt, že to není věc, o které by člověk otevřeně mluvil, ale podle mě je super, že se to začíná dostávat ven. Lidem to pomůže. Pro mě samotnou byla tak trochu úleva zjistit, že vlastně nejsem jediná, ani jedna z mála.

      A tobě taky držím palce, ať se ti to už nevrací! ;)

      Vymazat
  31. Seš stejně boží! Tuhle problematiku nevysvětlíš nikomu, kdo tím neprošel. Není lehké se s tím neustále přítomným hajzlíkem v hlavě prát .. myslím, že jak se tam jednou usadí, tak asi už nezmizí, vidím to na sobě .. ačkoliv jsem už nějaký ten rok relativně v pohodě, stejně nemám k jídlu normální vztah ... sice už se o mě nepokouší po zládování všeho možnýho myšlenky na prsty v krku na záchodě nebo na projímadla, ale i tak, když jsem v nějaký hodně stresový situaci, tak co udělám? Jo, jdu si zacvičit, to samozřejmě taky, ale před tím jdu něco sežrat .. cokoliv, ideálně něco hodně sladkýho a v co nejvíc dostupném množství, funim u toho slastí a vychutnávám si to psychické uklidnění .. až si občas přijdu jako blázen a říkám si, že tohle někdo vidět, tak mě nechá zavřít tady do tý naší léčebny ... Díky ti za ten článek, nejsi v tom sama a já ti moc držím palce, ať je to co nejlepší!

    OdpovědětVymazat
  32. Přidávám se k obdivu, že dokážeš prezentovat svoje slabiny a velice to oceňuji. Určitě je důležité tento problém přijmout a nebojovat s ním. Když už takový den přijde, tak si to prostě užít, protože víš, že jde opravdu jen o jeden den. Tím, že si to člověk dovolí a užije, tak to cítí jinak než když s tím bojuje a vyčítá si to. To je, myslím, opravdu velice důležité uvědomění. Veronika

    OdpovědětVymazat
  33. Líbí se mi tvá otevřenost!
    Já si myslím, že pokroky máš moc hezké, a komu se to nelíbí - jeho problém. ;) Jdi si stále za tím, co tě baví, co tě naplňuje. A o tom to je. :))

    OdpovědětVymazat
  34. To je skvelej článek, Monco. Moc dobře vim jak těžké je něco takového napsat a o to víc si toho čtenáři váží, ver mi :-*
    Obcas me to taky popadne, ne ze ne, předtím i docela často ale s leangains se to uklidnilo.
    A s těmi pokroky... Ja taky cvicim pres rok a pul a ze by byla nějaká ohromná a obrovská změna, ze by me po 2 letech nikdo nemohl poznat? To ne. Ale hlavně, ze jsem se vyléčila z anorexie a jsem uz (relativně :D) normalni.
    A myslim, ze jsi udělala pokrok velký, zvedla by si snad minuly rok nebo ty predchozi 100kg na deadlift? ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji! :-* Tys toho taky zvládla už spoustu a posouváš se dopředu a to si zaslouží obdiv. A máš pravdu, před rokem bych určitě nezvládala to, co zvládám nyní. O celkovém postupu v profesním i soukromém životě nemluvě, a to je hlavní - posouvat se stále dopředu a nenechat se tímto problémem zastavit! :)

      Vymazat
    2. Dekuju :) no vidíš. A nebo spartan race, na to by ses neodvážila!
      A mas skvělou práci, která te baví a nebýt tvych aktivit tak se to taky nestane. Takže myslim, ze tvé pokroky může leckdo závidět. A nebo moc přát, třeba jako ja a valna většina čtenářů! :-)

      Vymazat
  35. Ach joo...Moc ti fandim aby ses z toho dostala.Ja jsem trpela par let Anorexii,takze chapu jak tezke to musi byt.Myslim ze to je neco,co si sebou potahnu cely zivot a je jen na me jak jsem schopna to koordinovat.
    S prejidanim to u me neni tak zle,ale nekdy me to chytne po par sklenickach vina...to jsem pak schopna snist vse spojene s cokoladou :D
    Ono je tezke se neceho uplne vzdat i kdyz vetsinu casu me na to upozornuje radar v hlave :D....No hlavu vzuhuru a moc stesti preju :-)
    Mila

    OdpovědětVymazat
  36. Mony, úžasný článek!
    Musím s tebou souhlasit.Bohužel mám úplně stejný problém, i když v posledních měsících jsem se celkem držela, pořád z toho nejsem venku, i když už to není rozhodně tak zlé, jako to bývalo. Myslím, že je to taky proto, že se snažím jíst vážně pestře, vyváženě, dopřávat si v každé porci více chutí a navíc držím bezlepkovou dietu. Nejsem celiak, ale když mě přepadl záchvat "žraní" v tomhle jediném jsem dokázala uvažovat a brala jsem to, jako bych celiak byla a cokoliv kde je lepek by mi přivodilo zdravotní komplikace, takže jsem se vyhnula koláčům, pečivu, těstovinám atd. :)

    Jinak problém s malými (respektive žádnými) pokroky mám kvůli záchvatovitému přejídání bohužel taky, a proto je mi pak i trochu hloupé a trapné psát blog o tom, jak jíst zdravě, cvičit a hubnout, když sama nemám žádnou fitness postavu a rozhodně nemůžu být pro někoho inspirací.

    Blogovat mě ale baví a myslím, že o tom to je..Měla by ses vykašlat na nějaké rejpavé a závistivé komentáře a to taky proto, že si myslím, že jsi skvělá a ta změna, kterou jsi prošla je úžasná! Důležité je, že se nevzdáváš a bojuješ dál a nejen pro mě jsi velkou inspirací!... Myslím, že o tom svědčí takový počet pravidelných čtenářů a kladných komentářů u tvých článků a že se u nich někdy najde i pár haterů?! To bych být tebou vůbec neřešila, protože beztak za tím nejspíš stojí jen obyčejná závist!

    PS: Už se těším na další článek! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Podle mě by ses určitě neměla bát psát o zdravém životním stylu a cvičení! Inspirovat můžeš pořád a nezáleží na tom, kolik vážíš nebo jak vypadáš! :)

      Děkuji za reakci a přeji mnoho úspěchů at už v tomhle ohledu nebo i jiném ;)

      Vymazat
  37. Ahoj Mončo,
    čtu si tady čas od času, líbí se mi Tvá jídla a všechno a myslím, že kdysi dávno, když jsem Tvůj blog objevila, bylo to právě kvůli ZP. Respektive v mé největší krizi s bulimií a ZP. No.
    Obdivuju, že jsi dokázala udělat něco se sebou přesto, že máš záchvaty. Ale na druhou stranu... vzhledem k letům z PPP a léčení a tak dále, mám potřebu Ti něco napsat k tomu "žít s tím"

    Není špatné si nedělat výčitky, není špatně se nad to povznést a nebýt z toho týdny v depresi. Ale není dobré si to nechávat jako část života a neřešit to. Vidím v tom jasnou spojitost - řešíš jídlo, píšeš o něm na blog, vymýšlíš recepty, zdravé věci, měníš jídelníčky a tak dále. A to je věc se kterou prakticky není možné odstranit ZP. Je skvělé, že jíš zdravě a jíš všechno, ale zodpověz si tyhle otázky - dokázala by ses najíst mimo domov bez krabiček a svačin, třeba při cestách po fastfoodech apod.? Dokázala bys takhle jíst bez cvičení? Dokázala bys prostě stejně klidně žít i bez zdravých receptů a cvičení? A bez výčitek? Dlouhodobě?
    Myslím, že jedním z velkých spouštěčů je "řešení jídla" v jakékoliv verzi. Je dobré jíst pravidelně, abys neměla hlad a nepřejídala se, to samozřejmě ano. Ale sama jsem zažila ten pocit, kdy jsem se prostě vykašlala na jakékoliv rozebírání toho co jím a povolila jsem všechno. Jedla jsem normálně co bylo, co nám navařili v menze, na táboře a hlavně jsem s tím byla spokojená. Je to těžký, ale dle mých zkušeností klíčový, aby Tvoje hlava i tělo přestaly chtít "něco" navíc a jinak.
    Ale držím palce, máš silnou vůli a optimismus!
    Z.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To, že řeším jídlo je proto, že mě to baví. Baví mě žít zdravě, miluji to a cítím se pak skvěle. Že příjde den, kdy spořádám na co příjdu, to už je prostě něco, co jsem zatím nedokázala odvrátit. A nemyslím si, že kdybych se stravovala na cestách, fastfoodech a neřešila to, tak že by to něčemu pomohlo. I v takovém případě mimo domov se dá najít cesta. Každý přece jí, co mu chutná ne? A mě chutná strava, kterou tady prezentuji a nemám pocit, že bych to přehnaně řešila. Prostě si jenom vybírám takovýto styl :) A už jsem to i zkoušela - neřešit to, jíst si co chci, nekrabičkovat apod...ale bylo to stejné, spíše horší a necítila jsem se dobře. Takže asi tak. Každopádně moc děkuji za komentář ;)

      Vymazat
    2. Nemyslela jsem to tak, že zdravá strava je špatná a že jsi maniak. Ono to zní asi šíleně a když to takhle napíšeš, že nevíš, jestli by to něčemu pomohlo... jasně, že v tuhle chvíli bys z toho byla nespokojená a to je ONO. Tělo se srovná i samovolně (když jsem přestala jídlo naprosto řešit a vypustila jsem výčitky a srovnala se v hlavě i s následky - že třeba přiberu, že třeba nebudu mít vždycky skvělé jídlo a tak dále, samovolně mi zmizelo 5 kg během asi dvou měsíců, aniž bych proto cokoliv dělala a stravovala jsem se jako všichni lidi kolem, ani nevím, jak přesně)
      Samozřejmě, že se nebudeš cítit dobře, pokud budeš mít očekávání, že když to přestaneš řešit, že budeš free. Tak to nikdy hned nefunguje. Ono neznamená nemít řád a jen prasit, když jíš co chceš. O to nejde.
      Jde mi o to, že třeba v budoucnu budeš potřebovat prostor pro existenční věci a budeš rozhozená, když nebude možnost žít zdravě jako teď a už teď jsi v riziku, že třeba otěhotníš a nesrovnáš se s faktem, že přibereš a budeš mít záchvaty i v těhotenství, po porodu... to už jsou vážnější věci. Nechci Tě děsit ani kritizovat, ale odborná pomoc není na škodu, protože možná pochopíš víc, že přece jen je to PORUCHA a že zdraví je přednější. Nemyslím to vůbec zle!
      Hodně zdaru.

      Vymazat
  38. Ahoj Moni, já bojuji se ZP přes deset let. A až poslední dva roky jsem došla ke stejnému závěru jako ty, člověk se s tím musí naučit žít. Dřív jsem se snažila na sílu vyhrát s tím, ze už se nikdy neprejim. Teď jsem smířená s tím, že nějaký záchvat dřív nebo později přijde.. Občas si ho i představuji s tím, co si koupím, co do sebe nacpu. Pak se snažím představit jaké budu mít pocity po... A kolikrát tímto dokáži záchvat oddálit o pár dní, týden. Každý den se zdravým jídlem a cvičením s dobrou náladou považuji za obrovský úspěch a raduji se s něj. Držím pěsti, ať se ti v soužití se ZP daří, co nejlépe, protože dle mého názoru se toho nikdy nedá zbavit úplně.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky mám ten pocit - jak už to v člověku je, navíc tak dlouho, tak to nejde se toho jen tak lehce zbavit. O tom vypovídá i to, kolik lidí mi psalo, že tím taky trpí ve větší nebo menší míře už 6, 10, 12let...ale tak člověk nikdy neví. Třeba se to zrovna některým podaří :) Asi hodně záleží i na okolnostech, míře tohoto problému a hlavně té psychice no :) Každopádně děkuji za komentář a taky držím pěsto ;)

      Vymazat
  39. Moni, to jsem ráda, že tohle čtu od člověka, který něco se sebou ale dokázal udělat. Chápu Tě a mám to podobně. Nenazvala bych to sice přejídání, ale prostě jsou dny, kdy jídelníček nedodržím 100% a něco k tomu ještě smlsnu, jako třeba večer pytlík arašídů :(. Zhubla jsem skoro 40 kilo skoro v letu a s těmi posledními deseti, které bych potřebovala shodit se trápím, protože prostě už nejsem na sebe tak přísná a dovoluju si úlety tohoto typu. Všude se píše dodržovat jídelníček na 80%, na 100% to nemá ani Bůh. Máš krásnou vysportovanou postavu a s Tvými sportovními aktivitami si podle mě klidně takovéhle dny párkrát do měsíce můžeš dovolit. Vždyť nejde o měsíc. Jde o celý život. Nejde to na 100%. Potěšilas mě, že v tom nejsem sama a potěšilas mě podruhé, když jsi napsala, že jsi se s tím smířila. Myslím, že v Tvém případě je to správný přístup :). Držím Ti palce!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Toto je přesně názor člověka, který neví, co ZP je. Nemyslím to nijak zle, je to jen konstatování. ZP není o jednom zákusku navíc či snezeni jedné tabulky čokolády.

      Vymazat
    2. Tady ale nejde o pytlik arasidu, ale o to, ze si clovek se ZP (i ja) huntuje telo poruchou prijmu potravy! Jestli nestaci Moncin "jidelnicek" k tomu, aby si to nekdo uvedomil, tak nevim...Muj seznam by byl casto i o dost delsi, bohuzel ho tu nemuzu napsat, protoze se stydim si to zaznamenavat...

      Vymazat
    3. Jano - to je to samé, jako kdybys řekla, že si nějaký člověk může dovolit nechat se párkrát do měsíce totálně vyhladovět, když jinak jí normálně. Podle mě si ten rozměr a pocity spojené se záchvatovitým přejídáním nedovedeš vůbec představit.

      Vymazat
  40. Skvělý článek a skvělá osoba, která ho napsala! Rozumím ti, vždyť s tím samým problémem jsem se na tebe před časem také obrátila...Už jsem se zase hodila do normálu a doufám, že už se to nevrátí, jsem o tom dokonce přesvědčena, ale moc dobře vím, že dokud se nedostanu před danou situaci, můžu si tu plácat o tom, že už to neudělám, až do haleluja. Moc tě obdivuju a to, že jsi neudělala žádné pokroky je ubohý kec! Vždyt nějakou dobu už tě pravidelně čtu a to, že nemáš pekáč buchet přece neznamená, že neděláš žádné pokroky! Jsi čím dál tím víc silnější jak fyzicky, tak psychicky, jseš trenérka- pomáháš ostatním. A to není málo! :) Takže hlavu vzhůru a budu ti moc moc držet palečky :)

    OdpovědětVymazat
  41. Jsi vážně dobrá...pro mě osobně byl dlouho problém si vůbec přiznat, že mám nějákej problém, skoro jsem nejedla, jen porce, který by asi nestačili malýmu dítěti, nebyla jsem něják extrémě hubená, spíš vypadala nezdravě...tak chápu, jak moc těžký to je říct a ještě takhle veřejně, napsat ukázky jídelníčků, a ještě když vís, že to čtou i lidi ve tvým okolí...Řeknu ti, že máš báječnou postavu a teď ti nemažu med okolo pusu, ale je to tak! To že třeba nemáš sixpack na břiše nebo vyrýsovaný kvadráky jak blázen neznamená, že nejsi krásná, nebo že máš malý pokroky! Řekla bych, že v poslední době se tohle přeceňuje, často jsou ty lidi vyrýsovaný, ale pak když přijde třeba na klik ve stojce, jako jsi ho dělala ty nebo shyby, tak neudělaj ani jeden. Tak se drž a věřim, že jednou to pokoříš :)

    OdpovědětVymazat
  42. Já tě obdivuju, že o tom dokážeš takhle mluvit. Myslím, ale že se nemáš absolutně za co stydět a že bys na sebe měla být právem pyšná. Protože je jasný, že boj se sebou samou musí být ten nejtěžší. Z takových řečí, že ti to jde pomalu si nic nedělej, důležité je, že ty víš jak to je. Přeji spoustu pevné vůle;)

    OdpovědětVymazat
  43. Také tím trpím, ale jednou za 4 dny. Potom hledám samé diety a zdravá jídla a v posilovně a alpinningu, který instruuji se ničím do úmoru. Už mi to nepřipadalo normální. Nevěděla jsem co dál! Tohle je ze stresu a depresí i když si člověk myslí, že je v pohodě je to zakořeněné někde v něm a s tímto opravdu potřebuje odbornou pomoc!Je to totiž MENTÁLNÍ BULIMIE. A nemusíš tu potravu vyvrátit! Já naposledy měla tento ten včera. Dnes mě bolí ledviny a celé tělo!Huntujeme se! Abychom neskončili v nemocnici. Prosím neber to na lehkou váhu a jako součást svého života. To je si myslím špatně, protože to tvé tělo jednou nemusí unést! Přečti si něco o té bulimii a pokud se v ní najdeš - jako já - tak ji zkus řešit!Zdravíčko máme jen jedno. Jinak tvůj blog je naprosto super a fandím ti.

    OdpovědětVymazat
  44. Mám téměř stejný problém, u mě to pak ale jde např. do dnů, týdnů, kdy jen jím a jím a je to to jediné, co mě přivede do klidu a pohody. Vím, že je to psychická porucha, také jsem zvažovala i odbornou pomoc, ale dala jsem si ultimátum, že to nyní vyzkouším sama a pak uvidím. Držím Ti pěsti! P.S.: Tvé pokroky jsou obrovské!

    OdpovědětVymazat
  45. Mně teda tvoje pokroky vůbec nepřijdou malé, a to bez ohledu na ZP. Všichni jsou zblblí těma všudypřítomnejma fitness inspirations, before/after, kde se během pár týdnů z tlouštíka stane fitness model, ale to jsou extrémy. Osobně znám dost lidí, co jedí zdravě, hodně cvičí, žádnou PPP netrpí, ale stejně jejich tělo není jak z plkátu a ty jsi proti nim ta zmiňovaná fitness modelka :).
    A fascinuje mě, že můžeš ZP definovat tučně, třikrát za sebou a třeba capslockem, ale stejně budou komentáře plný spolutrpitelek, který si právě taky diagnostikovaly ZP, protože občas ztláskaj pár sladkostí. Holky, neblbněte, tohle není o ZP, ale spíš o nějakém nedostatku ve stravě a závislosti na cukru...obyčejným tláskáním jsem taky trpívala, ale to se dá spravit změnou jídelníčku, není to nemoc psychiky ;). To samé když se člověk přes den pořádně nenají a pak doma místo jednoho normálního jídla ujídá od všeho, co najde v lednici...taky jsem si dřív v takových případech místo namazání chleba radši rovnou narvala do pusy pár koleček salámu, na to si dala jogurt, pár ořechů a tatranku :D. To ale taky není ZP, to je prostě vyhládlý tělo, který potřebuje doplnit deficit, je dlouhodobě blbě stravovaný (takže mu lítá v krvi inzulin jak horská dráha) a prostě v tu chvíli poručí hlavě.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dekuju za tenhle komentar, snad si ho hodne lidi precte:)

      Vymazat
    2. Přesně tak, to jsi vystihla :) Taky mám někdy dny, kdy nestíhám jíst a pak stláskám víc věcí najednou. Ale to neberu jako ZP. Ani v posledních měsících to vlastně není to "pravé" ZP, které jsem kdysi prožívala - právě to, kdy je člověku tak blbě, že jenom leží, je přecpaný k prasknutí, ale po půl hodině si jde pro další jídlo... Takže vlastně i já jsem na tom teď o něco "lépe".

      Vymazat
  46. Už se těším, až si projdu všechny komentáře a mockrát ti děkuju za tento článek- mluvíš mi z duše.. tenhle problém se u mě objevil před rokem a také jím trpím několikrát do měsíce, pak klidně měsíc, dva klid a znova.. já teda odborníka vyhledala, protože mě to dost stahuje ke dnu a ničí to mou snahu, takže ho dnes jdu navštívit.. u mě je to hlavně také tak, že když přijde takový "špatný" den, tak většinou nechci jít ani cvičit, nechci dělat NIC..jen jíst a čučet na telku... hlavně s tím mám spojené samé negativní pocity, které potom přichází... a celkově můj přístup k životu je dost mizerný, jsem hrozně negativní, pořád se mi střídají strašně nálady a názory... já už vsadila na odborníka a nestydím se za to:) hodně sil:) nejsi v tom sama!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně takhle jsem se cítila asi před 1-2 lety - ničilo mi to život, stahovalo mě to ke dnu. Tehdy jsem taky byla odhodlaná jít k odborníkovi, ale nakonec z toho sešlo. Jak už jsem psala, z toho nejhoršího jsem už venku a ačkoliv to tady pořád je, už to prostě zvládám lépe a proto nad psychiatrem neuvažuji. Protože já si VĚŘÍM a vím, že i když to půjde třeba pomalu, tak se může lepšit i nadále. A vaše podpora mi k otmu neskutečně pomáhá :) Děkuji a přeji taky mnoho sil! Snad ti ta pomoc opravdu pomůže ;)

      Vymazat
    2. Přesně jako Vanessa!!!To samé...neustálé změny nálad,názorů,jak mě nic nebaví - ani žít. Vše vidím negativně a podle toho se taky odráží vše ostatní!!!Nestyď se za to!!!Ubíjí to člověka a je hrozně důležité si to přiznat a dělat s tím něco!!!Ať už sama či s pomocí!!!

      Vymazat
    3. Muzu vam rict- vcera jsem navstivila odborníka a dnes si rekla, ze se bez vycitek natlaskam, prostě se mi chtelo, tesila jsem se a to co přišlo pak uz jsem dlouho nezažila, možná nikdy.... Plac, vztek atd, ale s poradnou intenzitou.... A dokonce me to v tom zastavilo, čokoládu uz jsem nenacala...myslim, ze zastavit se a uvědomit si- mi tentokrát uderilo poradnou facku!!! Doufam, ze me to posune, protoze tohle jsem vážně nečekala a jak rikam- vlastně ani nemam slov.. . .

      Vymazat
  47. Strasne jsem touzila si precist nekoho zkusenosti..rozumim ti chapu te a nachazim se v tom ;-) presne jak pises, zmeny nejdou tak rychle ale isebemensi pokrok je pro me uspech.. nedavno jsem tomu propadala kazdy den sice ne v takove mire ale byl to des... ted je pro me vyhra vydrzet 2 dny :-) a porad je to v mensi a mensi mire :-) dekuju za tento clanek :-* jses skvela :-)

    OdpovědětVymazat
  48. Ja to mam lepšie povedané mala podobné. Boli časy A chvíle kedy som nemyslela na nič iné ako jedlo. Postupne sa to samozrejme odzrkadlovalo aj na mojej postave a kilá išli rýchlo hore. Potom však nastal zlom keď som začala počúvať od môjho okolia negatívne reči ohľadom môjho vzhľadu. Rozhodla som sa to stopnúť a začať s tým niečo robiť. To už však moja psychika nezvládla . Ja som prepadla ortorexii ktorú som však dlho nechcela priznať. Teraz po rozhovore s odborníkom som si to uvedomila a bojujem s tým s pomocou zdravej stravy a cvičenia.

    OdpovědětVymazat
  49. Ahoj Mony,predem klobouk dolu za verejne priznani :-) Myslim,ze si opravdu udelala velky pokrok,na te fotce v tom sportovnim ti to neskutecne slusi,vypadas zdrave a spokojene.Dulezite je,ze dokazes vnimat zdraviu stravu a vse si uvedomujes.
    Bydlim na studentskem byte,kde se krasne drzim co se stravy tyce a sportu,ale jakmile jedu domu na vikend tak hruza!!tri snidane,obed,cele odpoledne jen neustale ladovani se milkama a chlebem a hruza..a toto vzdy trva od patku do nedele a pak su stastna ze jedu zase na byt :-D proto domu jezdim malo..tento tyden tam zase jedu tak uz se pripravuji ze to neuhlidam...je to strasne no :-\ naprosto to chapu..ale ja narozdil od tebe mam porad tech sest kilo navrch :-D ale drzim nam dem palce abychom to vsechno zvladli a zbytecne se nestresovali,prece jen jsou horsi vecy a nebo lidi,kteri se stravuji cely zivot takhle :-)

    OdpovědětVymazat
  50. Obdivuju te , ze jsi schopna o tom takhle otevrene psat.. Ja o tom nemluvim s nikym a strasne se nza to stydim.. Kdyz me to popadne, je to presne jak pises, jsem ovladana uplne jinym clovekem. Ta bezmoc je opravdu hrozna a bohuzel se to na tele dost projevuje. Zadnej zarucenej lek na to neexistuje, jen silna vule.. Bohuzel stres je mnohdy silnejsi :/ A jak to tak ctu tak s tim ma problem vic lidi nez jsem si myslela..bohuzel

    OdpovědětVymazat
  51. Moni, chtela bych se zeptat, bavila ses o tom uz s nekym z rodiny? Myslim, zes neco takoveho psala v jednom z predchozich clanku o ZP...Myslim, ze by se mi hodne ulevilo si o tom s nekym promluvit, ale bojim se te reakce...Bydlim s pritelem a jen kdyz si nekdy postezuju, ze je mi tezko (treba po vetsim jidle, rozhodne ne po tom, co mam zachvat), tak se na me podiva takovym odsuzujicim pohledem a : Proc se teda tolik prejidas? Kdyz mluvi o prejidani po jednom vetsim jidle, nevim, co by rekl na to, co vsechno snim pri zachvatu:( Pritom si myslim, ze bych se i vic hlidala, kdyby o tom nekdo dalsi vedel...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kdysi jsem se o tom bavila s mamkou, ale ta to nepochopila - myslela si, že prostě toho sním víc, protože se jinak "omezuji" a jím zdravě a že to mému tělu nestačí. Přirovnávala to k tomu, že ona si často přece taky "dá navíc" nějakou buchtu. Ale na druhou stranu mi pak řekla, že když budu potřebovat, můžeme to začít řešit s doktorkou nebo tak. A i když o tom věděla, tak to pak nepomohlo tomu, že bych se víc hlídala. Beztak jsem to nejčastěji dělala "natajno" - prostě když jsem byla sama doma, nebo se zavřela s jídlem do pokoje... Podle mě to nemá smysl řešit s někým, kdo si tím neprošel, protože takový člověk to moc nepochopí. Já to spíše řešila tady na internetu s různými lidmi a to je podle mě pomoc mnohem větší ;)

      Vymazat
    2. To si jen myslíš...vlastně to k ničemu moc není svěřit se rodině..proč? Protože kdo nezažil ten pocit, kdy "má hlad hlava", ne tělo, ten to nepochopí, ať chce sebevíc...
      lepší je najít někoho s podobným problémem (a teď myslím ty, co ZP opravdu mají, ne těch pár, co si MYSLÍ, že jej mají - viz i některé v této diskuzi) a vzájemně se podporovat...
      Byla jsem ještě horší případ než Monča, takže to opravdu není jen má domněnka :)

      Vymazat
    3. Díky holky...já už kvůli tomu i psala Bloss, právě že jsem se chtěla svěřit, pak jsem měla asi tříměsíční období, kdy bylo vše ok, tak jsem se ozvala, že se pochlubím, a pokazila jsem to asi tři dny na to...nechci ale pořád otravovat někoho cizího, když většina holek na netu má nějaké svoje problémy...tak jsem to chtěla řešit takhle. Ale máte pravdu, že by to asi nemělo cenu. Jsem dost introvert, takže psychologa si taky moc neumím představit. Ale někdy mám prostě hroznou chuť o tom někomu říct...

      Vymazat
    4. Ahoj,Mám nadváhu od dětství, takže jsem si zažila šikanu a spoustu probrečených dní, při kterých jsem jak jinak než jedla...takže ZP už někdy od dětství.Mám ale už roky docela spokojený život, přátele, školu, partnera...ZP se ztratilo ale kila zůstala.Mno a ted proč to píšu, po pěti letech vztahu jsem v sobě našla odvahu a řekla příteli kolik vážím, s pláčem a obrovským studem a od té doby jde všechno líp.Už sem zhubla šest kilo, dokážu lidem kolem říct, ne nechci, hubnu a nebo jít do posilovny kde je spousta lidí.Pro někoho je zdělení problému rodině nepodstatné ale mě to opravdu moc pomohlo,kdo jiný vám pomůže, než ten co je vám nejblíže.

      Vymazat
  52. Páni.. tolik lidí trpí tímto problémem? Aspoň člověk ví, že na to není sám...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky se nestačím divit...až tolik jsem nečekala. Občas mi někdo napíše, ale teď vidím, že je takových asi mnohem víc.

      Vymazat
    2. To joo.. taky koukám jako blázen, asi by se vážně mělo této problematice více věnovat..

      Vymazat
  53. Ahoj Moni, vím, o čem mluvíš, mám s tím také své zkušenosti.
    Jak na to tak koukám, má s tím problémy víc lidí, než jsem si kdy myslela..
    No, nejlepší asi vážně bude si ten problém připustit a prostě se s ním snažit naučit žít..
    No ale ten pocit, kdy si říkám "co to sakra dělám a proč to vůbec dělám" je fakt děsnej.. ale nedá se to zastavit.. a bagruju dál.
    Jsem ráda, že jsi na tom líp a líp, jen tak dál :-)

    OdpovědětVymazat
  54. Moni, děkuji za skvělý a maximálně otevřený článek. I já jsem Ti za něj moc vděčná :-)
    A myslím, že se vážně nemáš za co stydět. Každý normální člověk to pochopí (i proto, že vidí Tvé fantastické pokroky i nadšení cvičením i jídlem jako takovým) a každý upřímný člověk si přizná, že na tom občas ujede taky. Někdo se "jen" přejí, někdo hranici pošoupne trošku dál. Je to fuk. Tělo to asi v tu danou chvíli potřebuje (takto si já obhajuji svou krupicovou kaši :D).
    Takže hlavu vzhůru a věz, že Ti fandí spooousta lidí, včetně mě :-) A ti ostatní? Hoď je za hlavu, závidí :-)
    Tereza

    OdpovědětVymazat
  55. Jsem ráda, že jsi to takto napsala veřejně, protože jsi inspirací pro ostatní, ukazuješ, že nejsi žádný podřadný člověk, jak se často lidé s takovýmito problémy cítí, a to je vážně obdivuhodné a opravdu ti za to určitě nejen já děkuju. Lidé teď díky tobě vidí, že nejsou sami a že to není něco, s čím by člověk nemohl žít a hlavně ,,bojovat" :)

    OdpovědětVymazat
  56. Mončo seš mic odvážná že to přiznáš. Já taky nemám ve vztahu k jídlu úplně čistý štít. Podle mě je to hodně spojené u mě s nízkým sebevědomím a snahou být dokonalá. A jakmile se něco nepovede,okamžitě výčitky a "teď.už.je.to.všechno.jedno" stav a už to tam valím. Dvě čokošky za den nedám,ale nakládám si občas taky "pěkně" :-( takže dík za podporu tím,že vím,že i silné a schopné holky můžou mít problém..drž se.seš šikovná baba,časem to zmákneš ;-)

    OdpovědětVymazat
  57. Bezvadný článek! A hned na úvod musím říct, že tvoje pokroky jsou naopak super!! Já tohle přejídání nikdy nezažila...ano, mívám chutě na něco "nezdravého", dám si to, ale co snažím stravovat zdravě, tak toho nezdravého sním kupodivu méně a méně...na oslavách, apod., si dám jeden kousek dortu, třeba dva chlebíčky a chipsy apod.už vůbec. Dřív jsem do sebe natlačila několik chlebíčků, 3 kusy dortu a ještě užírala krekry a tak. Souhlasím s některými příspěvky, že to hodně souvisí s psychikou. Já dokonce hubnu lépe, když si takhle sem tam dám. Když jsem striktně držela jídelníček, lepší efekt to rozhodně nemělo..naopak. Prostě jsem si to v hlavě utřídila a to si myslím je to, o co by všem mělo jít :-) Nemívám ani tzv. cheat day, mívám prostě cheat odpoledne, cheat večer :-D Jak potřebuju :-) Nejsem otrokem jídla ;-)

    OdpovědětVymazat
  58. Skvělý článek Mony :)... Já osobně si myslím, že tvoje pokroky jsou super a jelikož já taky trpím (trpěla) na záchvatové přejídání, tak vím, že hlavním úspěchem pro nás, co to trápí, je, když se to zmírní nebo dokonce na pěkně dlouhou dobu opustí!! Ale lidé, co s tím nemají zkušenosti, to berou jako slabost "vždyť to nic není, tak prostě nežer a je to!" jo, setkala jsem se s tím :/... Máš pravdu, někdy to prostě nejde... Kolikrát jsem taky brečela a bědovala, že už to nikdy neudělám, že si vždycky uvědomím jak mi bylo špatně, jak jsem měla nafouklé břicho a nesnášela se, ale nakonec to dopadne jinak... Jsem ráda, že už máš to nejhorší za sebou, já taky můžu konečně s čistým svědomím říct, že já také :) kolem červen-září jsem zažívala nejhorší období...

    OdpovědětVymazat
  59. Moni, tiež som jedna z tých, ktorá na tento článok čakala a oceňujem Tvoju úprimnosť a otvorenosť. Verím, že to nebolo vôbec ľahké ísť s kožou na trh a verejne priznať svoj problém. Osobne si myslím, že si prave veľa dievčatám pomohla a už len čítanie si o tomto probléme môže mnohým pomôcť, resp. to, že sa môžu aj tu u teba k tomu priznať a vyjadriť je už krok vpred nakoľko rozprávať o tom nie je vôbec jednoduche. Ako tu bolo mnohokrat spomenute, človek, ktorý to nikdy nezažil to ani nemôže pochopiť. Preto si myslím, že psychológ dany problém nemôže vyriešiť, že si to musí vyriešiť každý sám v sebe, ale môžem sa mýliť. Tiež som chcela vyhladať psychológa, ale odložila som to, pretože si nemyslím, žeby mi mohol pomôcť zmeniť moje zmýšlanie, pocity atd. Ani som netušila koľko dievčat/žien s tým má problémy. Nestačím sa diviť. Pokroky máš viditeľné a nie je dôležité ako rýchlo si sa k svojmu cieľu dopracovala. Dôležité je aby ta to čo robíš napĺňalo, dávalo ti zmysel a mala si z toho radosť a potešenie. Prajem Ti všetko dobré a hlavne veľa pozitívnej energie, ktorú prenášaš aj na nás Tvoje čitateľky a aj takto nepriamo nám pomáhaš cítiť sa o niečo lepšie :)

    OdpovědětVymazat
  60. Skvělý článek a skvělé komenty, je fajn si počíst názory a zkušenosti dalších.
    Já už jsem tady kolikrát psala, že tohle mě taky dost trápí. Občas mám impuls zdravě jíst, cvičit hubnout, jsem spokojená, jde mi to a nemám chuť na sladké. A pak se to zvrtne. Posledně to způsobil dokonce protein :D přišel mi večer, tak že ho zkusím, tělo po deficitu sladkého přeplo, mozek vypl a já se ládovala proteinem, proteinem s tvarohem, proteinem s ovesnou kaší.. A další dny jsem se prostě přežírala, bylo mi blbě, žaludek na to nebyl zvyklý. Toto záchvatové přejídání se časem upravilo jen v přejídání, kdy prostě odpoledne nejím normální jídla, ale jen sladké, jím málo zeleniny a necvičím. Postupně mě to zase přejde a najdu v sobě motivaci něco se sebou dělat a hubnout. Horší je, že za poslední dva roky se toto vystřídalo asi už 8x a že hubnutí vs přejídání je tak v poměru 1:5, takže postupně jojoefektem nabírám a taky už mi hubnutí nejde tak rychle, jako poprvé, tělo se asi brání, motivace se ztrácí..
    Jinak já klidně přidám vzorový jídelníček na porovnánní :))
    Pá 15.2. x
    8,30 2 ks jablečné buchty s ar. máslem, kafe
    9,00 3 palačinky s flambovaným jablkem
    10,00 4 ks buchty, perník, ar. máslo
    12,30 hrach. polévka, brambory, 2 vejce, fazole s rajč. omáčce, jablkový kompot
    14,00 ovesno-krupicová kaše s kakaem, cukrem, máslem, kokosem, kuskus s cukrem a máslem, milka čokoláda, popkorn, bílý rohlík s máslem a sýrem
    mandlovo-ovesný muffin z mikrovlnky s čokoládou a van. pudingem
    18,00 kousek lososa se zeleninou a cizrnou
    2 palačinky s jablkem na másle a van. cukrem a karamelem, 2 s banánem na másle a karamelem
    jsem čuně a prase, asi prasknu a umřu, už nikdy víc!!! (58,8kg)
    22,30 fidorka, haribo medvídci, syrovátková tyčinka

    OdpovědětVymazat
  61. Moni, obdivuju tě, že jsi o tom dokázala takhle otevřeně napsat. A ještě víc za to, že se s tím potýkáš, že se ti podařilo to aspoň trochu vylepšit a hlavně za to, že i přes tento problém si schopna dělat takové pokroky. Protože já si myslím, že pokroky děláš pořádné, nechápu, jak někdo může tvrdit, že ne. Moc ti fandím, ať se ti daří to co nejvíc omezovat a zbavit se toho.
    Navíc po přečtení článku mi tak nějak dochází, že je opravdu blbost vyčítat si, že je všechno zkažené, když si někdy dám něco málo oproti naplánovanému jídelníčku - to mě občas dost deptá a to toho opravdu není moc, třeba jen pár bonbonů, oříšky, prostě absolutně nic proti tomu, co ty tady popisuješ. Tak si říkám, že když ty vypadáš, jak vypadáš a děláš tak super pokroky, tak nemá cenu se bát, že když si dám bonbon nebo kousek čokolády navíc, naráz se všechno pokazí a navždycky budu jenom tlustá. Prostě si při takových myšlenkách musím vždycky vzpomenout na tebe, jak všechno zvládáš i se záchvatovým přejídáním.
    Jsi pro mě prostě velký vzor :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, opravdu nemá cenu si vyčítat takové drobnosti, s tím si tělo poradí ;)

      Vymazat
  62. Rozhodně tě chápu a jsem moc ráda, že si se nebála svůj problém ukázat veřejnosti. Své trable s přejídáním mám taky, příkladem může být začátek tohoto roku, kdy jsem ve 2 týdnech přišla o dlouholeté domácí mazlíčky, v obou případech to přišlo jako blesk z čirého nebe, možná si někdo řekne, že to tak strašné není, avšak chovatelé a majitelé jakýchkoli déle žijících potvůrek mě pochopí. Na začátku tohoto období jsem byla na ideální váze, už jsem chtěla jen místo tuku nabrat svaly, byl to veliký úspěch, který jsem dokázala sama, bez pomoci kohokoli a čehokoli, jen pravidelným cvičením a zdravým jídlem. No, nebudu to protahovat, k tomu všemu se přidaly trable s maturitním plesem, uzavírání známek ve škole, kdy pro mě byl důležitý průměr kvůli VŠ, atd. Skončila jsem s víc než polovinou toho, co jsem shodila, zase nahoře. Psychicky ještě nejsem se vším vyrovnaná, ale beru to jako probuzení a velký impuls k tomu, se vrátit zpátky k prvotnímu plánu a být zase úspěšná. Ale musím přiznat, že stále mám občas nutkání a hlavně přemýšlím, jestli jsem šťastnější teď, kdy jsem sice hubenější, ale za odmítání, nebo tehdy, kdy jsem byla "oplácanější", ale mohla jsem cokoli a kdykoli. Naštěstí jsem si cvičení zamilovala a když už něco skutečně musím, tak radši nějakou zdravější alternativu. Nebudu lhát, jsi pro mě motivací a i já bych chtěla jednoho dne vypadat na fotkách tak dobře a spokojeně jako ty. Přeji mnoho zdaru a úspěchu v osobním i pracovním životě :)

    OdpovědětVymazat
  63. Ahoj Moni ,moc dobře vím o čem mluvíš také to tak mám.....
    kdysi to býválo horší ,ale stále to tam je....a většinou si říkám ,,stojí ti to za to?? už si dávno mohla mít tu postavu hezčí ,břicho by nebývalo tak nafouklé.....atd. "
    jinak supr článek....

    OdpovědětVymazat
  64. Ahoj, naprosto ti rozumím, taky jsem si tím prošla.
    http://www.youtube.com/watch?v=uFuOEA0oKWY tohle video mi hodně pomohlo, připadá mi to jako úplně jiný pohled na tuhle nemoc, tak jestli ho neznáš, doporučovala bych ti se na něj podívat:-)
    pevně věřím, že se záchvatovitého přejídání zbavíš jedno pro vždy a do té doby ti držím palce!

    OdpovědětVymazat
  65. Ahoj :-) čtu spoustu blogů o fitness, zdravé výživě, zdravém životním stylu a tohle je první článek, na který reaguju. Neskutečně tě obdivuju,že takhle veřejně dokážeš o svém problému mluvit, já bojuju s bulimií s pomocí psychologa a je pravda,že hlavním problémem není jídlo, ale naše psychika a každý lékař nám pouze může ukázat cestu, ale řešení je na nás. Také bych ještě ráda pochválila tvůj blog, studuju medicínu, takže mám docela odborné znalosti o fungování těla a živinách a metabolismu jako takovém a můžu říct, že informace, které zde předkládáš, ať už se týkají cvičení, či stravy, jsou správné. Přeji mnoho úspěchů!

    OdpovědětVymazat
  66. Hodně pěkný článek a obdiv, že o problémech jsi dokázala mluvit. :)

    OdpovědětVymazat
  67. nedávno jsem se přejedla na running sushi a myslím, že už to praktikovat nebudu, jelikož mi bylo neskutečně špatně. Bohužel já se dokážu ponaučit, jelikož svému tělo už nechci ubližovat, tak jak jsem mu ublížila, když jsem jedla strašně málo, možná proto tím netrpím. Ale je vidět (z komentářů), že tím trpí pár holek po anorexii. Tohle je spojeno s psychickým hladem, kdy prostě ty holky jednou hladověly a upírali si to, a pak když se vyléčili, tak se do toho zamotali. Jsem ráda, že už jseš na tom líp, ale asi to je běh na dlouhou trat, Ale nebrala bych to tak zle, nikdo není dokonalý, a myslím si, že ty jseš jinak dobrý člověk, a pokud je tohle tvá vada, tak je to v mezích. na světě jsou lidi s mnohem horšími vlastnosmi, které ubližujou i ostatním. a to že máš pomalý pokroky nevadí, hlavní je že tam nějaký jsou. Jsi prostě holka z davu, která je inspirací pro spoustu dalších holek. Ty fitnessky na netu tím žijou a živí je to, mají za sebou týmy, tak prostě vypadají tak jak vypadají. Achjo, jsem se do toho nějak zamotala, prostě mě tvůj blog baví, myslím si že jsi inspirativní člověk a držím ti palce. Jinak pokud si dobře pamatuju, jsi jednou někdy psala, že trpíš pálením žáhy, nebude to třeba z toho ZP?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pálení žáhy mě většinou trápilo po přejídání, to je pravda. Ale někdy je období, kdy s tím mám problém i mimo. Ale to spíše způsobují pak už konrkténí jídla :)

      Vymazat
  68. Moni, čtu tvůj blog už dlouhou dobu, ještě když jsem se já sama přejídala a díky tobě (tedy samozřejmě i díky mé vůli a odhodlání) ale také i právě díky TOBĚ, se mi podařilo přestat, protože u tebe jsem našla skvělé zdravé recepty které mi chutnaly a neměla jsem pocit že si něco zakazuji, navíc jsem obkevilo kouzlo posilování místo věčného kardia a teď když už jsou vidět i když jen malilinké výsledky, tak pořád tam jsou (na těle) a teď se už déle jak rok nepřejídám, protože je mi prostě líto pokazit si to vydřenou postavu..¨
    Myslím že lze s tím přestat fakt úplně, s tím přejídáním i když je pravda že v hlavě mám pořád miliony mylšenek upřených na jídlo, hlavně aby bylo zdravé a vyvážené, tady jsem fakt asi trochu "úchyl" na tu zdravou stravu, ale zas elepší než kdybych se měla dál přejídat..
    Jinak já o Vánocích 2011 přibrala 6kg, pak 2012 10kg ale vloni 2013 jsem 100g zhubla - právě proto, že už mi bylo líto to všechno zmařit.. a baví mě si do diářku zapisovat kolik týdnů, měsíců (a teď už i ten rok) mám za sebou..
    Doufám že se toho také jednou zbavíš už napořád a na 100%.. a myslím že to že jsi opět navýšila příjem (oproti tomu "předpřípravnému období" kdy jsi jedla mraky zeleniny a málo sachrů) ti jen prospěje co se týče té PPP..
    Držím palce ;-)

    OdpovědětVymazat
  69. Vím že je to jen tvoje věc, ale stejně by mě zajímalo, proč se přejídáš. (Ano, nemůžeš si pomoci a td...) ale ten reálný, nejspíš psychický důvod. Lidé všeobecně jsou hrozně křehcí. Vidím to na sobě, na kamarádkách... a zajímalo by mě jaká "hloupost" to spustila u tebe. (Nesnažím se znevažovat tvé problémy, jen vím, že za takovéhle věci často mohou "drobnosti". A odpovídat samozřejmě nemusíš ;))
    Přestože jsem si nikdy nepřipadala moc hezká a lidé na mě měli narážky ohledně štíhlosti, ač jsem se snažila, nikdy jsem si žádnou poruchu příjmu potravy nevypěstovala. Ve chvíli kdy jsem pak začla cvičit a trochu jsem si utřídila myšlenky o tom, jak hubnutí funguje, první věc co jsem začala dělat bylo, že jsem se přestala odměňovat sladkostmi a jídlem. Prostě zrušit veškerou spojitost mezi emocemi a jídlem.
    Jinak ti držím palce, ač to na fotkách není vidět, tvá fyzická síla je obdivuhodná a pokroky veliké. No a nakonec.. ač to není zrovna hezké, tím že máš nějaký takový problém, se mi jako čtenáři přibližuješ. Mám pocit, že možná nejsi tak strašně skvělá a úžasná, že to tvé odhodlání, nadšení, úžasná kondice, nápady na zdravé jídlo, úspěchy a to všechno se něčím vyvažují.
    Tak hodně zdaru dál!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je toho asi víc...jsem především celkem introvertní člověk a vlastně po celou dobu, co trpím ZP jsem neměla přítele - nebo resp. delší vztah než třeba pár týdnů - a začalo to právě v období, kdy jsem se s jedním rozešla po dlouhodobějším vztahu. Často mám období, kdy se více straním společnosti (práci apod. nepočítám, ale prostě různé společenské akce) a nevadí mi to, ale pak to na mě spadne a cítím se strašně sama a prázdně. Mám pocit, že mám v životě snad všechno potřebné, jenom ta láska mi chybí. A tak tam tu díru prostě zaplňuji jídlem. Jsem prostě složitější osobnost, na jednu stranu potřebuji být sama, ale na druhou stranu toužím po společnosti. Možná může mít následek i to, že se mi v období dospívání rozvedli rodiče a jelikož jsem se jim narodila hodně brzy a neplánovaně, tak to jejich manželství bylo pak podle mě spíše udržováno trochu z nutnosti. Nikdy jse z jejich strany neviděla lásku k tomu druhému. No mohla bych přemýšlet dál, asi se najdou i další věci, které by to mohli ovlivňovat, ale takhle napsat to asi bude stačit :)

      Vymazat
    2. Přesně jak já - introvert, bez vážného vztahu do 22 let, depka z toho proč se jednou s přáteli bavím a jednou od nich zdrhám. Psychika si to ventilovala skrze anorexii. Časem přišlo porozumění, přijetí sama sebe a v tom buch a vztah už šest let s mužem, o kterém se mi ani nesnilo a anorexie je fuč. Sice pořád číhá mrcha jedna, ale zatím jí úspěšně ignoruji. Mám kolem sebe více introvertů a každý na vážný vztah čekal přes 20 let, ale za to ho mají pevnější než přelétaví extroverti. Věřím, že už teď ti osud připravuje tu tvou druhou půlku, vidím to na nějakého fajn sportovce a na romantické setkání ve fitku. Jen musíš zkrátka ještě chvilinku počkat než se pěkně vyrýsuje a získá kondičku, která ti bude imponovat :). Všechno bude a bude to krásný, na to sázím, u tebe obzvláště.

      Vymazat
    3. Presne tak, je lepsi si pockat na nekoho poradnyho, nez byt kazdou chvili s nekym a pokazdy byt zklamana z toho, ze to nevyjde. Mam kolem sebe nekolik manzelstvi, ktera vzesla temer z jedineho poradneho vztahu, zatimco lidi, co vesele randi od patnacti, jsou ve triceti jeste porad naocet....Neumím to napsat tak hezky jako slečna nademnou, ale i tak doufám, že to aspoň trochu pomůže:)

      Vymazat
    4. Moc si neumím představit romantiku ve fitku ale chápu :D Dík za odpověď :)

      Vymazat
    5. Tak teď jsem se musela pousmát, protože Anonymní výše vystihl přesně to, co se tento týden stalo :D Přišel za mnou jeden sportovec ve fitku během mé směny a chtěl mě někam pozvat. Nutno dodat, že mi řekl, že čekal na to 4 měsíce, protože se chtěl prvně trochu dostat do formy! No zajímavá náhoda :)

      Vymazat
    6. A co jsi mu Moni odpověděla? Byl sympatický? Přijala jsi jeho nabídku? :)

      Vymazat
    7. Tak to s tou formou me rozesmalo:)))

      Vymazat
    8. No je to vcelku sympaťák. Chvíli jsme se bavili, dala jsem mu mé číslo, ale ještě nevím, zda pozvání příjmu. Je tu pár věcí, které osobně vidím jako překážku a přes které nechci jít.

      Shodou okolností ale nebyl teď jediný, takže přecejen asi nebude tak zle a třeba to brzy výjde ;)

      Vymazat
    9. Moni, já se přejídám vlastně už roky a to v období, kdy jsem měla dlouholetý vztah a byla v něm šťastná, pak i když jsem v něm byla nešťastná, přejídala jsem se i když jsem byla po rozchodu sama a spokojená sama a přejídám se i teď, když mám pár měsíců skvělýho chlapa, kterýho miluju a s kterým je to prostě ONO... no prostě přejídám se za každých okolností, láska neláska :-) Nevím čím to, píšu to jen pro povzbuzení, ať se netrápíš, že nemáš vztah... T.

      Vymazat
    10. Mám to stejně, taky jsem si myslela, že když budu mít dlouholetý vztah. Přejídání zmizí, ale nebylo tomu tak. Zjistila jsem, že se přejídám, ať jsem ve vztahu, ať jsem sama. Šťastná, nešťastná.. Prostě to na to nemá absolutní vliv.

      Vymazat
  70. Napísala si, že vieš aký je ten psychický problém. Nemyslíš, že by bolo lepšie písať o ňom a nie to čo spôsobuje- teda to prejedenie sa. Aj mne sa to stávalo, teraz ale už nie, aj keď niekedy mám chuť... a veľkú ale proste si poviem, že mi to za to nestojí, že to trápenie nezmizne, za hodinku si už ani nespomeniem, že som to chcela urobiť... napr. ja sa priznám môj problém je, že nemám priateľa a chýba mi láska a mužská náklonosť, niekto o koho sa môžem oprieť... ale kým som na to prišla, tak to trvalo, ale teraz viem, že keď vyžeriem celú chladničku,chlapa mať nebudem :D ale skôr sa mi to podarí, ak čas strávený s jedlom, pôjdem niekam kam by som ho stretla no nie? :D napriklad taká party s kamoskami alebo fitko ;)

    OdpovědětVymazat
  71. článek pro mne jak stvořený zrovna dneska to byl vrchol ale budu bojovat !! někdy vyhrát musim ! :)

    OdpovědětVymazat
  72. Jsem strašně ráda, že jdi napsala tento článek.
    U mě to začalo před rokem a od té doby se to se mnou táhne. Ani nevim co to způsobilo, je možný že jsem se snažila něco udělat se svou postavou, sportovat.. a od té doby je to moje noční můra.
    Přesně jak ty říkáš - zkoušela jsem si o tom promluvit s taťkou, ale ten mi řekl že si musím nějak vykompenzovat, když jím samý zdravý jídla a že jednou za čas nějaká ta buchta nebo sušenka neuškodí. Jenže já jsem jedla sama, po tají. Dokázala jsem spořádat celou nohu štrůdlu, na to čokoládu, tatranky, brambůrky, jogurt.. prostě všechno co mi přišlo pod ruku. Pak jsem se běžela zahrabat pod peřinu s tím, že to OPRAVDU bylo naposled.
    Nejdřív jsem si myslela, že to způsobila moje snaha o zdravý životní styl. To byl ale omyl, protože jsem týden zkoušela jíst všechno tak jako dřív a bylo to ještě horší..
    Ale vím, že to prostě jednou překonám, prostě tomu musím dát čas. Je to u mě hodně o psychice, prostě každý sebemenší problém nebo radost řeším jídlem. Nedokážu si dát jeden čtvereček čokolády, vždycky jí sním celou a to spustí můj záchvat..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Looco, přesně jak píšeš....mě taky stačí jen troška a už se vezu...buď neochutnat vůbec nebo prostě doslova spořádám vše, co je v dosahu. Já navíc nejsem ani líná si pro něco dojít...a abych měla trochu pocitu kompenzace kalorií, tak to spořádám ještě za chůze...nj,co člověk všechno nevymyslí :-( M.

      Vymazat
  73. Právě teď jsem sesmolila tento text:
    Schoulená v klubku…bez energie..slzy se derouc do očí..Co jsem to zase udělala?..Jediná otázka, proč?..proč to dělám? Proč si sama sobě zase ubližuju?.. Včera jsem se zase přejedla…dnes taky..proto teď ležím na zemi vyčerpaná s tím že bych ještě něco snědla?...Ještě něco, co bych mohla dát do té pusy a ukájít tu neukojitelnou touhu po jídle..cítím se neschopná, nedoceněná.. Ráno jsem začala zdravě..oběd byl taky zdravý, celozrnné těstoviny se špenátem, mňam!..ale řešení co si dám odpoledne to zabilo…jako vždycky..dám si jeden nanuk když na něj mám chuť..to přece nevadí,ale dám si jen jeden!..jakmile pocítím na jazyku chuť čokolády, už to jede…hmm už se těším až se přežeru..počkám až se vyprázdní barák a sním všechno co půjde..ten pocit, k nezaplacení!..jakmile ale sním nekonečně mnoho věcí, dostaví se výčitky..šlehačka, pikao, šlehačka,fidorka, nanuk, kaštany, sušenka, tiktak, brumík, šlehačka, pendrek…proč jsem to zase udělala?...příště to už ovládnu! Musím se nějak zabavit..to zvládnu! Musím..přece si sama sobě nebudu ubližovat..Jsou to pořád jen otázky, výčitky..že nic nedokážu..přitom vím, že umím bejt dobrá! Ale musím zvednout ten svůj zadek..Dneska byl běh a 130 dřepů podle výzvy k ničemu..hm..momentálně navíc prokrastinuju..ležím na zemi píšu tenhle článek..a je mi do breku..proč , proč, proč…Měla bych se začít mít ráda!..a to pořádně..protože to tělo je moje… A já bych měla překonávat překážky, co mi život připraví.. Takže příště už to zvládnu ovládnout!...Skutečně?:/..

    OdpovědětVymazat
  74. Přiznám se, že je mi z toho docela smutno.. Přála bych ti, aby se tvůj stav už jenom zlepšoval.
    Tvůj blog mám moc ráda, i když se každá stravujeme odlišně, přijdeš mi jako hrozně fajn člověk, jsi pro mě hodně inspirující osobnost a vidím, že nejen pro mě. Mám pocit, že všechno už napsali ostatní v komentářích :D, ale i tak jsem ti chtěla alespoň takhle krátce vyjádřit podporu.
    A osobně si myslím, že pokroky jsou (a ne malé), co se týče přemýšlení i postavy (viz ty poslední srovnávací fotky).

    OdpovědětVymazat
  75. Nemuzu to neokomentovat. Dekuju moc za tenhle clanek! Je opravdu dobre napsany a jde z nej citit ta prava uprimnost... Take ZP trpim. Zacalo to, kdyz jsem hodne zhubla a vsichni mi zacali rikat, ze vypadam jak anorekticka, jestli vubec neco jim, atp. Ja se ale citila dobre! Byla jsem sebevedoma q stastna! Ale jedla jsem, abych zahnala stres. Ten tlak okoli se nedal vydrzet. Nedal. A skoncilo to tak, ze bylo mych 11 kg zpatky. A bohuzel porad je. Cvicim, jim opravdu zdrave a prestoze se neprejidam casto, porad to ve mne je a asi to ve mne i porad bude. Mam ted problem shodit, coz me dal vhani do spatnych nalad a... je to porad dokola. Netreba dal popisovat. Strasne moc doufam, ze se s tim jednou naucim nejak zit, jeste lepe ze se to naucim potlacit.
    Jsi silna, Moni, zes to dokazala takhle sepsat. Doufam, ze to v nas, tech, kdo VIME, o cem mluvis, vzbudi silu, i kdyby "jen" tu, ze v tom proste nejsme samy(i).
    :) jeste jednou... diky. J.

    OdpovědětVymazat
  76. Upřímně mě zaráží,kolik lidí tímto problémem trpí. Přijde mi, že PPP jsou čím dál tím rozšířenější...
    Neřekla bych, že jsem někdy měla problém vyloženě se ZP, ale byly doby - a přesně jak tu bylo zmiňováno - po anorexii, kdy jsem měla ten psychický hlad, musela jsem ochutnat všechno a ve velkém, protože jsem měla pocit, že mi to jídlo snad uteče. Asi je vážně nejlepší se naučit od jídla odprostit a zaměstnat se něčím jiným. Ale je to neskutečně těžké, co si budeme povídat.
    Jinak máš můj obrovský obdiv za to, jak jsi to přímo napsala-taková je totiž bohužel realita. A co se týče pokroků-náhodou tam jsou a dle mého názoru dost značné. Věřím, že jednou se Ti podaří tenhle problém zvládnout kompletně a budeš už jenom šťastná :)

    OdpovědětVymazat
  77. Naprosto tě chápu. Já mám období, kdy mám pořád hlad a období, kdy nemám hlad vůbec. Stává se mi, že sním snídani a pak jím až z nutnosti nebo až večeři. Prostě se cítím po snídani nehorázně přecpaná :D (a to jsem nesnědla nic hrozného) ... a období, kdy toho strašně moc sním ... dostanu hlad na něco a většinou se nacpu sladkým, protože ovoce a zelenina se u nás doba moc nevedou ... nejvíc mi pomáhá v tomto období, když si NIC nekupuji, protože když mám doma nějaké dobroty, tak na ně musím pořád myslím a sním neuvěřitelně vše rychle (momentálně ujíždím na Haribech, které jsem si přivezla z Vídně :() Takže hlavu vzhůru a zbytečně si tím neprav ... protože ačkoliv někdy takhle se nadlábnu, mám váhu pořád konstatní ;) (musím zaklepat na dřevo)

    OdpovědětVymazat
  78. Je opravdu neuvěřitelný, kolik čtenářů se s tvými pocity ztotožňuje a já nemohu být výjimkou (i když bych moc ráda). Tenhle problém mě potkal při léčbě anorexie a je náhoda, že zrovna na toto téma jsme se dnes bavily s kamarádkou.
    Není lehké si problém tohoto rázu připustit a ještě těžší je o tom mluvit. Dlouho jsem se snažila přijít na jakési příčiny, navštívila jsem dokonce i psychoterapeutku a nakonec došla k úplně stejnému závěru jako ty - smířit se s tím a brát to jako svou součást. Stálé výčitky a následné omezování ze začarovaného kruhu nikdy nevedly. Nejhorší pro mě jsou ty protichůdné myšlenky.

    Jako když se nejdřív přejím, tak pak říkám, jak už to nechci a jak budu jíst všechno a nic si neodpírat (že to určitě vydrží.), to mi vydrží pár dní, a pak se stejně snažím ubírat a jíst více "clean". A tak je to pořád dokola.

    Moje rada je: Nebrat to jako tragédii, občas ujet nikoho nezabije, ubíjí maximálně ty výčitky a ona smrtelná věta: ,,Teď už je to stejně jedno."
    Mám za to, že nějaké rozhovory s psychologem, který mi řekne, že za to může moje máma, když mi v dětství řekla, že jsem blbá, nejsou úplně to pravé vořechové. Možná to někomu pomohlo, svěřit se pomůže, ale rozebírat to pořád dokola akorát vede přemýšlení o tom.

    OdpovědětVymazat
  79. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  80. Na takový článek jsem čekala jak dlouho, od kohokoliv, kdo si drží zdravější styl takhle dlouho a smekám! Já jsem začala něco dělat a měnit jídelníček a do toho se hýbat, je to jen pár měsíců. Výsledky možná nejdou zatím vůbec ale vůbec vidět na těle, ale uvnitř to cítím. Záchvatové přejídání mám často, v poslední době na mě dopadá silná psychická vlna, tak naprosto vím, o čem mluvíš. Tenhle článek mi hodně dal, protože jsem se bála, že jsme v tomhle sama a už kolikrát jsem to chtěla vzdát, ale zase jsem se k tomu postavila. Takže já ti děkuji za tenhle článek. Snad inspiruješ co nejvíce lidí k tomu, aby se nevzdávali. A pravda, je, že to vyčítání není dobré, všechno je o psychice.

    OdpovědětVymazat
  81. Jo... myslela jsem, že se mě tohle netýká. V prosinci to přišlo poprvé. Celý prosinec,leden, únor...střídavě s a bez. A přibrala jsem. A dost. Protože tělo na to nebylo zvyklé. Už mělo dost toho hladovění a toho, že jsem mu nedopřála ani kousek sladkosti, něčeho nezdravého, tučného, něčeho, co ,,nepatří do zdravého životního stylu". Snažím se tomu odporovat, píšu si pokroky.. Při takovém stavu sním to, co normálně v žádném případě nejím... ,,Teď už je to opravdu naposledy." ,,Teď už je to stejně jedno." Nesnáším ty věty. Už to nechci, nechci, nechci!!!

    OdpovědětVymazat
  82. I já měla tento problém. Ale věřím, že jsem ho dokázala překonat a je pro mě už naždycky jen minulostí. Můj recept na úspěch byl jednoduchý. 1) pořídila sem si krásný blok do kterého každý večer krasopisně zapíšu, co jsem jedla. Ke dni se kterým jsem spokojená přidám "fajfku" k jednotlivým "nezdravým" potravinám přidám křížek. Snažím se tak dodržovat 6 jídel denně.
    2) Přestala sem si věci zakazovat! Když mi někdo nabídne chipsy nebo čokoládu a já cítím, že bych si dala prostě si dám. Kdykoli. Ale vždy jen trošku - prostě tolik kolik by si zobl člověk, jehož myšlení není tak poznamenané jako to moje.... Někdo kdo nemá v hlavě kalorické tabulky. =D

    A víte co? Je to úžasný. Nepřejedla jsem se už více než 4 měsíce. To je můj rekord. Po nějakých pouhých 2 měsících zmizela i myšlenka na to, že se přejím. Dnes mě něco takového vůbec nenapadne. A psychika se taky hodně zlepšila. Po nedělním obědě si dám maminky koláč, večer občas třeba s přítelem pizzu nebo zmrzlinu. Nezakazuji si = netoužím... ale přesto hubnu... Ukázalo se prostě lepší si dát třeba obden čokoládu, dort nebo brambůrky - než to pak dohnat všechno najednou totálním přežráním se =) Snad to aspoň někomu z Vás pomůže. Držím Vám palce

    OdpovědětVymazat
  83. Teraz si tak tíško hovorím, aké šťastie mám. Keď som ešte bola obézna (a vďakabohu zato, že nie som), tak som jedla prakticky neustále. V priebehu hodiny som bola schopná do seba napchať snáď polovicu chladničky. Akonáhle som si ale uvedomila, kde je problém (je iróniou, že mi to nedochádzalo (a možno aj hej, ale nechcela som si to pripustiť), že keď budem furt niečo žužlať, tak to nebude ok) a začala cvičiť, tak som s takými nájazdmi na chladničku jednoducho prestala. A nikdy neopakovali. Občas mám zlé svedomie, keď toho zjem trošku viac, ale potom vidím, koľko som toho zjedla (všetko si zapisujem) a uvedomím si, že toho tak veľa nebolo. Takže veľmi silno držím palce všetkým - i tebe Moni - s bojom s prejedaním. Snáď okrem vianočného prejedania, takéto jedenie nepoznám... dokonca ani na oslavách. Držím teda palce a veľa entuziazmu do boja! :)

    OdpovědětVymazat
  84. Jsi hvězda a já před tebou smekám. Nejen, že jsi celý problém popsala tak srozumitelně, že i člověk, který není "z oboru" (snad) pochopí, ale mně osobně jsi dodala naději. Vědět, že někdo další, a k tomu žádná troska, ale úspěšný silný člověk, taky občas dopadne na dno, mi obrací naruby mojí teorii, že všichni ostatní jsou normální, věci zvládají a jen já jsem zoufalec a ztracená existence. Vědět, že i tobě...ostatním, se to stává opakovaně a ne jen mě. Asi jsem fakt doteď žila v přesvědčení, že stačí chtít a vyléčím se a přestanu se přejídat.... a nenáviděla se za to že zas a znovu selhávám. Věřila, že všichni ostatní jsou borci, kteří se jeden den rozhodnou, že končí a od druhého dne jsou "čistí". Moniko, jsem moc ráda, že v tom nejsem sama a že "nedokonalost" je vlastně normální. PS: líbí se mi tvůj civilní přístup k fitness stravě a zdravému životnímu stylu jako takovému.

    OdpovědětVymazat
  85. Moni já vim jak to přiblížit ostatním. Možná se to zdá všem nepochopitelné, ale já vím o problému, který je podobného rázu a kterým trpí tak polovina populace. Je to prokrastinace! Já to tedy mám sto procentně, je to pocit, kdy máš strašně moc práce, řekneš si, že si na chvíli odpočineš a najednou se to rozjede do obludných rozměrů, jdeš si na chvíli někam sednou a proflákáš pak půlku týdne a na konec si řekneš, že už stejně nemá cenu něco dělat a smíříš se s tím, že prostě nestíháš a věci kolem jdou do kopru. A každý si tisíckrát říká, že příště začne dřív a nebude ty věci odkládat a komu se to povede? Prostě hrozně mi to ten problém připomíná, takže kdo to nepochopí tak se může zamyslet právě nad tímhle - chorobné odkládání věcí na poslední chvíli, které člověka tak stresuje, že pak není schopen splnit co si přecevzal.

    OdpovědětVymazat
  86. Musím se přiznat, že jsem si myslela, že tímhle problémem trpím, ale po přečtení článku (i nějakých tvých minulých na tohle téma) je mi jasné, že to moje občasné "přejídání" byla prostě jen obyčejná nenažranost, kdy jsem do sebe nacpala něco sladkýho, potom slaný, pak sladký, a pořád jsem pro něco chodila, ačkoliv jsem neměla ani hlad ani chuť, a nevěděla, proč to teda pořád jím. V závěru toho bylo dost, ale určitě ne takové množství, aby se to dalo nazývat opravdovým ZP.
    Ale s tímhle problémem to mělo spojené spíš ty pocity "proč to dělám?proč to jím?" a naštvání na sebe samou..
    Na tohle moje občasné přecpávání mi ale teď už nejvíc pomáhá to, že "nemám nic zakázané" a vím, že s mírou a ve vyváženém jídelníčku můžu VŠECHNO, nemám pak pocit, že mi něco uteče, a tak toho nesním tolik najednou. A to je podle mě to nejlepší řešení. Radši si dát něco klidně nezdravého a hodně kalorického, než v záchvatu přejedení sníst 10x tolik a ani si to neužít.
    Ale to je samozřejmě spíš řešení takového toho plácání všeho dohromady, než takhle vážného problému, k tomu bych si netroufla rozdávat rady, protože sama samozřejmě víš, jak a co dělat správně.
    Takže jen......moc a moc držím palce, ať se ti daří a bojuješ s tím, a když to náhodou přijde, ať se moc netrápíš. Dokázala jsi toho strašně moc a tvoje cesta je neskutečná!

    A i já se musím přidat k ostatním, obdivuji tvoji odvahu se s tím takhle veřejně svěřit. Věřím, že to určitě pomůže jak tobě, tak ostatním.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A to ti muzu rict ze moncino mnozstvi jidla jeste neni prilis velke. ja toho snim mnoho nasobne tolik a to si vazne nevymyslim

      Vymazat
    2. Ano...Monča je pořád ještě ten "lehčí" případ...kéž bych totéž mohla říci o sobě..ale člověk se nesmí vzdát a poddat se tomu...musí bojovat... i když snadno se to píše a těžko při záchvatu realizuje...

      Vymazat
    3. Věř mi, že lehčí případ jsem až teď (díkybohu aspoň za to). Taky jsem si prošla dobami, kdy toho bylo fakt mnohonásobně víc.

      Vymazat
    4. Tak to je moc dobře! :) kéž by se nějak dalo zbavit i potíží, které to napáchalo na mém těle (problémy s trávením, nadýmání apod...)
      A šup šup už přidej nějaký nový článek, ať ten blog nezačíná tak depresivně ;o)

      Vymazat
    5. Článek bych ráda přidala, mám jich pár v plánu, ale není vůbec čas! Taky bych už ráda překročila k jinému tématu i v těch diskuzích :) Ale jsem teď celé dny pryč a tak stihnu až zítřejší Food Inspiration no, dnes večer by už nemělo smysl něco přidávat :)

      Vymazat
  87. Moni, je skvělé, že čtenářům ukazuješ a přiznáváš všechno. I když to pro tebe musí být doopravdy těžké o tom takhle otevřeně psát. Docela mě zarazilo, že existují i tací, kteří ti prostě napíšou něco ve stylu toho, ať neradíš, když tvoje postava nevypadá na to, že by to fungovalo. Což je samozřejmě naprostá blbina. Pokroky jsou na tobě dost očividně znát a vůbec nezáleží na tom, s jakým časovým odstupem. Takových lidí si vůbec nevšímej, nemá cenu se jimi zabývat, jenom by sis zkazila den. ;) Jsi skvělá, spousta lidí tě čte, obdivuje, chodí si k tobě pro rady. A to by přece nedělali, kdyby ty tvoje úspěchy nebyly vidět. :)) Přeju pevnou vůli a budu se těšit třeba na další srovnávací fotky. Věřím, že jsi od minule udělala zase obrovský kus práce tak, jak ty to prostě umíš. ;)

    gettingfit.blog.cz

    OdpovědětVymazat
  88. Jinak asi nutno říct, že jsem si záchvatovým přejídáním prošla, dost možná to taky bylo z nějakých psychických bloků, jak píšeš. Ale pak jsem začala se zdravou stravou, chvíli mě to ještě otravovalo, ale pak se to pustilo úplně, díky bohu za to. Takže mi to úplně tak cizí není, i když jsem tím trpěla snad jen půl roku. :)

    gettingfit.blog.cz

    OdpovědětVymazat
  89. Ahoj Moniko. Kdysi dávno, jsem na tvém blogu zanechala onen "milý" komentář. Moc mě to mrzí, přijmi prosím mou omluvu. Kdybych tušila, že máš tyto problémy, tak bych se na tvé úspěchy dívala úplně jinýma očima. I přes své problémy děláš pokroky a to je prostě obdivuhodné, jsi moc šikovná a obzvlášť v poslední době jsi se ohromně posunula. Od onoho komentáře, jsem si tě moc oblíbila, jsi hrozně milá a moc se mi na tobě libí, že máš životní vizi. Tak ještě jednou - co nejupřímnější omluva směrem k Tobě.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, to je opravdu milé, nečekala bych to. A moc si tvé omluvy cením :)

      Vymazat
    2. Já děkuji za odpuštění, bylo to zkrátka z mě strany neuvážené. Třeba je nás takových víc, které to mrzí, jen se to bohužel nedá vzít zpět, smazat ... V každém případě je jisté, že lidí které, sis získala a které inspiruješ (mezi, které již i já patřím), je o dost více než těch hnidopichů, a to je důležité. Měj se moc krásně a hodně štěstí v blogování.

      Vymazat
  90. Super článek ! Já si zase prošla anorexií včetně hospitalizace, takže s tebou plně soucítím:)

    OdpovědětVymazat
  91. Ahoj, nevim, jestli znas knihu "Zeny, ktere jedi ve svitu luny", pokud ne, vrele doporucuju! Je predevsim pro zeny trpici PPP, a pro mne, ktera jsem pres 20 let bulimicka (jo, naucila jsem se s tim zit, pred treba 15 lety jsem zvracela nekolikrat denne, ted jim da se rict normalne, ale jednou dvakrat za mesic to proste nezvladnu…), je zjeveni a zrejme i pomoc, jak doladit/napravit veci, ktere jsem doted doladit/napravit nedokazala… Proste trosku jiny, podle me doplnujici, pohled na vec.
    Diky za tvou otevrenost a tenhle blog!
    Kaca

    OdpovědětVymazat
  92. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  93. Ahoj :)

    Jsem opravdu vděčná, že o tomto citlivém tématu nemlčíš - prožívám často podobné záchvaty a kolikrát se nestačím divit co všechno se do mě vejde - samozřejmě už jsou na mě znát kila navíc, ale i díky tobě si stále udržuji naději, že jde a má cenu se vždy postavit na nohy a jít dál...

    Když jsem nad tím, co jsi psala přemýšlela, tak mě napadlo, že by tě mohla zajímat knížka, která teď nedávno vyšla - "Jídlo na prvním místě" a možná taky blog a rady jedné výživové poradkyně: http://www.annajermarova.cz/doporuceni-dobre-knihy-o-vyzive-v-cestine/ - odkaz je na její nejnovější článek na jejím blogu. :)

    Moc ti fandím a díky tomu co děláš mám pořád v sobě naladění, že jde dělat něco co tě baví a rozumíš tomu a nemusíš se trápit v nějaké práci, ke které si nejdřív musíš najít vztah. :)

    Chci vyjádřit vděk za tak moc věcí - recepty, fotky, že ukazuješ pokroky... všechno mě vždycky nakopne. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, blog znám a knihu taky :) Její stránky mám přečtené a moc se mi líbí její přístup. Knihu jsem tedy ještě nečetla, ale dost mě zaujala a zvažovala jsem objednání :)

      A děkuji za komentář i podporu ;)

      Vymazat
    2. Knížku taky vřele doporučuji, je skvělá a hodně se tam píše právě i o psychologických reakcích, které jídlo vyvolává :)

      Jinak držím palce a smekám :)

      Vymazat
  94. Jsi skvělá, žes to napsala!!! Úplně Tě chápu, Tvoje pocity, všechno, PPP byla moje dřívější diagnóza, takže naprosto vím, jak se cítíš. A jsi skvělá, že máš takovou vytrvalost, je to všechno jen o tom, vytrvalost, disciplína. A já Tě za tohle obdivuji!!!! Jen tak dál a drž se, a kašli na to, co říkají ostatní, jak píšeš, kdo tím neprošel, nemá tucha, jak je to těžký!!! ;))
    Měj se, směj se a užívej každý den! :-)
    Lenča

    OdpovědětVymazat
  95. Ahoj Moni, ještě nikdy jsem se neodvážila na tvůj blog napsat, ale teď už mi to nedá. Narazila jsem na něj dávno, myslím, že právě díky PPP. V té době jsem byla tuším na nejhorším bodě ZP. Nejdříve jsem byla hospitalizovaná s anorexií a poté jsem po nějakém čase doma spadla do ZP. Prostě jsem najednou chtěla všechno ochutnávat co jsem si léta odpírala a pak to nešlo zastavit. Přibrala jsem strašným způsobem. I nadále mě to občas chytne (teď je období, že i 1x týdně) ale právě tvůj blog a zdravá pravidelná strava mi hodně pomáhá. Mám pocit, že když začnu být se svým tělem spokojená, spustí se to vždy znova. Střídám extrém s extémem :( a mám pocit, že ve 23 letech mám dost zničené tělo uvnitř.
    Ráda bych se zeptala kolik kg jsi tímto stylem přibrala, pokud nechceš odpovídat nemusíš a také kolikrát měsíčně, týdně....tě to tak přepadá? Děkuji za tebe a tvůj blog!! Jsi úžasná osobnost. I.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No s přibranými KG to je složitější - u mě je to tak, že zhruba konstantě těch pár let přibírám a následně hubnu okolo 3-4Kg, takže to není nic strašného. V prvopočátku to ale bylo možná i takových 8Kg nahoru, následně jsem asi i 10Kg zhubla, ale to jsem si udržela tehdy chvilku a fakt skoro hladovkami a právě po tom přišlo to nejhorší období přejídání a šlo to tak různě nahoru, dolů.

      No a ta frekvence je taky různá. Většinou tak 1x týdně, když je blbé období tak i 2x nebo 2 dny za sebou. Ale jindy třeba jen 2-3x do měsíce. Leden byl super, skoro nic, únor už jsem měla trošku horší, ale teď se mi podařilo v hlavě zase tak nějak "přepnout" a jde to dobře :)

      Vymazat
    2. Dekuji za odpověď! Jsi vázne uzasna duse a taaak mila :-) jsi (tvuj blog) mi velikou podporou a moc ti fandim! I.

      Vymazat
  96. Ahoj, zajímalo by mě, jestli jsi někdy neměla tendenci jídlo, po nájezdu ledničky, vyzvracet. Z důvodu výčitek nebo z toho, že ti z toho všeho jídla bylo fakt špatně. Doufám, že se ti někdy povede úplně přejídání zbavit. I když věřím, že to není tak jednoduché, jak se může na první pohled zdát.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, určitě jsem měla chuť to udělat. Ale naštěstí se mi to nikdy nepovedlo a prostě to nešlo, i když jsem byla přecpaná a bylo mi třeba fakt blbě. Ale zkoušela jsem to možná jen tak dohromady 3x za celé to období.

      Vymazat
  97. Ahoj, musím taky reagovat na článek. I když anonymně, protože veřejně bych o tom nikdy nikomu neřekla ani slovo. Já s tímto problémem bojuji, co si pamatuju (je mi 24). U nás v rodině se razí heslo, že člověk má jíst vše, na co má tělo chuť. Tuto „kravinu“ mám tak perfektně zafixovanou, že ačkoli už pátým rokem nebydlím s rodinou, stále se toho občas držím (respektive moje hlava). Vím, jak má vypadat vyvážený jídelníček, kolik čeho potřebuje konkrétně moje tělo, od malička sportuju. Ovšem váha stále narůstá a já už jsem v začarovaném kruhu. Věčně protivná, protože se v mém těle už nějaký ten pátek necítím (konkrétně od léta 2010), „napuchlá“, nechodící do společnosti, … ale nenašla jsem zatím cestu zpět. U mě je největší problém ten, že mi nestačí se „přejíst“ pouze jeden den. Jakmile si jednou dám něco mimo plán a „rozjím se“, většinou to trvá tři, čtyři dny, než jsem opravdu přecpaná tak, že už to dál nejde a je na chvilku zase klid. Abych byla přesnější, tak ten „klid“ mi vydrží 10, max. 14 dní a znova. V praxi to vypadá tak, že těch 14 dní je málo na to, abych spálila tu hordu zbytečných kalorií, které jsem do sebe za těch pár dní dostala a váha jde nenápadně (ale jde) nahoru. Naprosto rozumím všem, kteří s tímto bojují a přeji jim pouze výhru. Je to peklo, pro mě v pravém slova smyslu, a tomu, kdo s tímto nemá problémy bych jen doporučila, aby se obloukem vyhnul všem věcem (ať už v jídle či všem počinům, které by to mohly spustit) hodně velkým obloukem.

    OdpovědětVymazat
  98. Ahoj Moni, přiznám se, že jsem příspěvek četla jen po "jakou roli hraje psychika". Ani to nechci číst, protože vím přesně, o čem píšeš. Já si tím prošla naštěstí jen krátce, když mi bylo asi 20, trvalo to měsíc možná dva, tehdy jsem netušila, co to záchvatové přejídání je, ale dnes ano a rozhodně to mělo co do činění s psychikou. Přes den jsem jedla málo a večer byl schopna sníst celý bochník chleba s 250 g máslem, rohlíky, salámy a zakončila to polárkovým dortem. To za jediný večer. A ne.-.. nechodila jsem to vyzvracet, pěkně jsem se kroutila v posteli, jak mi bylo blbě a nejhorší bylo to, že jsem fakt furt měla chutě na další jídlo... no, otřes. Jsem z toho venku přes 13 let, ale kdo nezažil, nepochopí. A víš co, jsi stejně šikula, je to handicap, který ti brání v pokrocích, jakože brání, ale přesto jsi to dotáhla dál, než kdokoli z nás :)) Kurňa... kdo ve tvým věku je trenér sakra :D Držím palce, ať se ti daří!!! :))))

    OdpovědětVymazat
  99. Též jsem měla s přejídáním problém, často byl spouštěčem stres a pocit, že jsem něco zvorala. Trvalo to téměř rok, tak jednou do týdne. Občas jsem to i vyzvracela. Najednou jsem zklidnila, našla jsem si jinou zábavu. Myslím si, že za to mohla škola a stres.

    OdpovědětVymazat
  100. Mončo, bojuj!!! Moc ti přeju i ten nejmenší pokrok.. vím, jaké je to svinstvo! Ten pocit, že nemůžeš ovládat sama sebe, ty výčitky, proč sobě tak ubližuješ.. je to hrozný. Ale vím, že to jednou úplně překonáš a pak budeš moc být sama na sebe pyšná a hrdá za to, že to celé si překonala jen ty sama!!! Víš, co se říká - co tě nezabije, to tě posílí! Každý máme své životní zkoušky a jen ty nás posouvají dál.. třeba je tohle jedna z těch tvých. Držím pěstičky!
    V.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, bojuji! Mám pocit, že teď jsem zase dobře nakročila a jde to zase mnohem lépe, asi mi pomohl i tento článek :) Ale nebudu předbíhat, protože u tohoto problému člověk nikdy neví, kdy ho přepadne.

      Vymazat
    2. To opravdu nikdy nevíš.. když už si myslíš, že je to dobrý a máš to za sebou, tak to přijde znovu. Chce to dát tomu čas a "nelámat to přes koleno".. a naslouchat sama sobě ;-) mně s tím hodně pomohla jóga. A taky okamžiky, kdy jsem v zoufalství ležela na podlaze a brečela.. v těch chvílích jsem začala vnímat, kde a v čem vězí ten hlavní problém.. v tu chvíli, kdy si uvědomíš, čím je to všechno způsobené, jsi na správné cestě ;-)
      Děkuji za tvou odpověď!
      V.

      Vymazat
  101. Já jsem ještě k těm všem komentářům chtěla dodat, že jsem neměla páru, že něčím takovým občas procházíš. Obdivovala jsem tě za to jak víš co chceš, jak si jdeš za svým, tvrdě makáš, trénuješ a pomáháš ostatním. Ale teď Moni, když vím, že to děláš i přes ten problém, tak tě obdivuji ještě víc! Musíš být opravdu houževnatá a cílevědomá, že to dáváš způsobem, že si toho problému, někdo nemá šanci ani všimnout. A, že občas přiletí nějaký "milý" koment? Upřimně si myslím, že to je z 80% závist a z 20% klasická trollská provokace. Já před tebou fakt smekám!

    OdpovědětVymazat
  102. Tak toto je naprosto skvělý článek, hodně se v tobě vidím. Není tomu tak dávno-naposledy to bylo někdy ke konci ledna, kdy jsem šla s přítelem na večeři a dala si prostě, na co jsem měla chuť. Celkově se z večeře stalo tříchodové menu,nějaké francouzské šunky,terina,jako hlavní hovězí s paštikou z husích jater,s hranolkami, jako dezert čokoládový pohár s kupou šlehačky. Tímto to ale neskončilo a i když už mi po tomto jídle bylo zle, prostě jsem MUSELA zastavit v MC-Donaldu a koupit si MC-flurry.Už v autě po cestě domů,jsem věděla, že jsem více než hodně přestřelila.Schody jsem vycházela s držícím se žaludkem,brečela jsem a psala jsem mámě, že jí mám ráda smsku.Měla jsem vážně strach, že to nedám.Takových stavů jsem měla více,ale tento byl tak hrozný, že jsem chtěla volat záchranku.Poprvé o tom mluvím v souvislosti z tvého článku, doufám, že se mi podaří najet zase na zdravý životní styl a já "znormálním" aniž bych musela vyhledat jakoukoliv cizí pomoc.Držím ti palce a vůbec všem, kteří máme tento problém,protože jak vidím, je nás vážně moc..

    OdpovědětVymazat
  103. skvely clanok! je super ked viem, ze nie som jediny, kto ma podobny problem. mozno to mam este o nieco zlozitejsie preto, ze som chlapec a ppp u chlapcov mozno nie su az tak rozsirene (aspon vascina ludi si mysli, ze je to problem vylucne dievcat)... u mna to zacalo asi pred pol rokom, kedy som za dva mesiace schudol viac ako 10 kg. vtedy mi bolo z toho vsetkeho strasne zle, no postupom casu som s tym nejako zacal zit, ziadne blbe vycitky ci depresie nepomozu, naopak. neskor sa k tomu pridala aj bulimia, co ma fakt trapi, lebo to nutkanie dat zo seba vsetko von po tom, ako sa prezeriem (pardon za vyraz, je to naozaj tak, nie je to ziadne prejedenie typu jedna cela cokolada, o kusok torty viac atd atd... ti co maju tento problem urcite pochopia...) je naozaj velke. snazim sa to nejak prekonat. naucil som sa, ze nema cenu sa nejako prilis obmedzovat v jedle, pretoze prave to u mna spusta moje prejedanie. dostal som sa do fazy, kedy sa chcem zdravo stravovat nie koli tomu, aby som nahodou nepribral, ale koli tomu, aby som sa citil dobre, zdravo a hlavne aby som sa viac neprejedal. stale na tom pracujem, aby som jedol dostatocne, hlavne treba mysliet pozitivne a pracovat na sebe. treba si uvedomit, ze jediny, kto to moze zastavit som ja.
    drzim ti palce!

    OdpovědětVymazat
  104. Na tvůj blog jsem narazila nedávno a moc se mi líbí. Již jsem vyzkoušela několik tvých receptů. Obdivuji tě, že jsi napsala takový článek, Věřím, že je to citlivé téma. Já netrpím záchvatovým přejídáním, ale trpěla jsem anorexií (která se stejně jako ZP zřejmě nedá úplně vyléčit...) a vím, že probírat něco takového s ostatními je...citlivé téma. A mnohdy nepříjemné, protože jak píšeš ve článku : ten, kdo si tím neprošel, to nepochopí. Ale ikdyž jsme si každá prošly jiným problém, i tak tě chápu. Držím palečky, ať boj zvládneš. :-))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Úplně ti rozumím- vím, jaká je to "úleva" když zjistíš, že tím trpí i někdo jiný a že to je vlastně opravdu problém, který má jméno. Každopádně držím palce, ať se ti podaří z toho dostat. Já teď začala číst jednu knížku, shlédla pár videí a uvědomila si dost věcí. Plánuji určitě v budoucnu ještě nějaké články, zvlášť po této odezvě, a myslím, že by to mohlo pomoct nejen mě :)

      Vymazat
  105. Ahoj Monika! Tvoj blog sledujem už veľmi veľmi dlho a tak viem, ako na sebe tvrdo makáš a ako ta trápi tento problem, ktory si aj napriek všetkym starostiam s nim tak statocne opisala v clanku...Skutočne by som ti najviac zo všetkého priala, aby si to prekonala a mala postavu po akej túžiš pretože ty si to skutočne zaslúžiš! asi najviac Ty na to máš! A viem aj to, že máš obrovský potenciál na to, aby si pôsobila vo fitness súťažiach. Pevne verím, že všetky tieto komentáre ťa posunú vpred a pôjdeš víťazne do ciela a možno do leta budeš stať niekde na podiu! :) Budem ti veľmi držať palce nech tento strašiak zvany prejedanie sa ta už nikdy nezmocni! Si silná osoba a dokazuješ to nie len nám tvojim citatelom na blogu ale aj v práci alebo v osobných pokrokoch vo cvičení! Preto viem, že to zvládneš a nebude ta nejake hlupe jedlo donekonecna ovladat! :) P.S. ( ja viem ake to je ale nastastie som z toho vonku) Moc pozdravujem drz sa! A ak budes niekedy potrebovat pomoc kludne napis! :)

    OdpovědětVymazat
  106. Mám stejný problém, proto ti chci nejdřív říct, že tě moc obdivuju za to, že jsi o tom dokázala napsat článek, to velký respekt! U mě to začalo tak nevinně, zdravě jsem zhubla - prostě zdravá strava a pohyb. Všichni mě chválili a snad poprvé v životě jsem se sama sobě líbila. Měla jsem tolik motivace, ani nevím, kde se ve mě to nadšení vzalo... Zhubla jsem 20 kilo a potom to přišlo... Tak když jsem tolik zhubla, tak si dám čokoládku a sladké pečivo, jenom dneska, od zítra už zase budu jíst zdravě. Jenže zítra zase čokoládku, vždyť za dva dny nepřiberu. Ale ejhle, ono to takhle jde už tři měsíce, ale ne jen třeba jedna čokoládka, jak píšeš, ale tuny jídla! Třeba přijdu ze školy, kde mám oběd a sotva co přijdu domů, dám si doma další porci, zajím to sladkým, pak zas slaným, pak sladkým a tak dále, a potom jsem tak unavená, že musím jít spát... Ze spokojené hezké holky se stává "něco" bez motivace a cíle... Přibrala jsem asi 10 kilo za ty tři měsíce, brečím kvůli tomu a říkám si, že už to nikdy neudělám, ale potom to udělám znovu. Připadám si jak totální idiot a nevím, jak z toho ven. Možná je to tím, že mám před maturitou a stresuju se... Každopádně jsem moc ráda, že jsi tento článek napsala, aspoň trochu mi pomohl v tom, že nejsem úplně jediná, kdo má tento problém. A jak píšeš, čím víc si to vyčítám, tím je to horší, ale nemůžu si pomoct... Jinak tvůj pokrok je úžasný a celkový tvůj přístup, jsi inspirací, myslím, pro dost holek a celkově lidí. Ještě jednou velký obdiv za to, že jsi tento článek napsala a že ses s tímto problémem naučila žít!

    OdpovědětVymazat
  107. Podle mě tohle není to pravé záchvatové přejídání..bylo by fajn, kdybys napsala porce co se gramáží týče. Pak bych třeba změnila názor... jedna holčina co ti tu psala komentář - Hanka (z 13.března), to bych nazvala přejezením. Přejedení je stav, kdy toho spořádáš tolik, že se nemůžeš hnout - totálně tě bolí žaludek a pak i střeva, bolí tě také každý pohyb, máš až křeče a nevíš jestli sedět nebo ležet.
    A doufám, že mě neukamenujete...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tento komentář byl odstraněn autorem.

      Vymazat
    2. Podľa mna celkom nevieš co presne zachvatove prejedanie je a nerozumies tomu co Monika opisuje v clanku. Nikto ta za tvoj nazor urcite neukamenuje (proti gustu ziaden dišputat) ale nesuhlasim s tebou. Toto všetko je v hlave a mysli, ktorá ta v danu chvilu ovlada a nevies proti tomu nijako bojovat. Hmm a gramaz? Nechci od niekoho, aby si spomenul na gramaz jedla, ktoré v danu chvilu zje, ked po takom to zachvate je prave jedlo to posledne na co si clovek po prejedeni spomenie. Ver tomu, ze po prejedeni, ktore Monika opisuje je jej zaludok tak plny, že by si si aj ty priala, aby si ihned mala konecne pocit lahkeho zaludka a keby to nie je prejedanie tak by zrejme nemala potrebu pisat clanok na tuto temu... Tolko k tomu ale nazor je nazor...

      Vymazat
    3. Vím, že je to v hlavě a v mysli... že jde o "vypnutí vědomí", prostě jen můžeš stát uprostřed špízky a jíst jedno za druhým, ani to nedokoušeš a už hledáš další porce. Gramáž - jasné, nemyslela jsem přesně na g, ale alespoň přibližně (př. žitné krekry - to může být balení a nebo jen půl...). Vím o čem mluvím, z vlastní zkušenosti. A s každičkou větou, kterou Monča napsala souhlasím, jen mám vítku k tomu množství, protože tohle mi nepřijde až tak hrozné.

      Vymazat
    4. Gramáže jsem u většiny věcí napsala. Ale upřímně mi příjde blbost řešit, zda já trpím nebo netrpím záchvatovým přejídání jenom na základě toho, jestli sním půlku balíčku krekrů nebo celé. To co jsem napsala byla jenom jedn ze sta (nebo i více) ukázek. Přejedení, i to záchvatové, nemusí vždy končit naprostými křeči v břiše a neschopnostmi se pohnout. Ano, taky jsem takové zažila a ne jednou, ale přesný jídelníček do puntíku už bych nesepsala, ačkoliv si třeba hodně pamatuji. U mě se to již v posledních letech až měsících zmírnilo, jak jsem sama psala, a tak ty "záchvaty" nemají tak velký "obejm" jako dřív. Ale stále to prostě považuji za přejezení, protože tohle normální způsob stravování není a už jenom tím, jak v tu chvíli pracuje můj mozek můžu potvrdit, že to není jen nějaké jezení z nudy :)

      Každopádně teď čtu jednu knihu a ta tam toho dost k tomu vysvětluje. Zase z jiného úhlu pohledu. Jakmile ji dočtu, plánuji o tom něco napsat :)

      Vymazat
  108. Mončo, klobouk dolů za otevřenost. Já s tímto taky bohužel bojuji a nejde to popsat někomun, kdo to nezažil. I když se snažím jíst pravidelně v průběhu dne občas ujedu, ale takovým způsobem že se to stydím komukoli říct protože mi prostě nevěří že taková kvanta dokážu sníst -:( taky jsem o tom napsala článek, ale je to otázka asi někalika let se to odnaučit. Dřžím palce a doufám že to zvladneme ;-)

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za všechny komentáře :) Odpovídám na ně tady na blogu ;)